Život je krásný, jenom to vidět

„Nejsem spekulativní malíř, dělám ze srdce,“ řekl v pražské kavárně Louvre malíř Otakar Slavík. Na jeho dlaních, podobných menším lopatám, jsou tu a tam skvrnky se zbytky barev. Tak to má ale být: Otakar Slavík je považován za největšího českého koloristu.

Pětasedmdesátiletý malíř přijel do Prahy začátkem dubna otevřít výstavu v Nové síni. Žije od roku 1980 ve Vídni, v Praze měl od devadesátých let několik větších výstav, naposledy před šesti lety reprezentativní výbor z díla v hradní Míčovně. Ta současná je komornější, intimnější, i když u jeho obrazů, které explodují barvami z rámů o královském rozměru 200 x 150 cm, to lze říct jen s rezervou.

Člověk vejde do sálu a zmocní se ho pocit, že se ocitl uprostřed roztočené ždímačky či chcete-li centrifugy s pestrým rotujícím prádlem. Silně až brutálně nanášené barvy vibrují prostorem, barevné šmouhy, plochy a skvrny se slévají do spektrálního vjemu. Kdesi za tím je možné rozpoznat krajinu či figuru, kterou cosi, snad právě ten rej barev, táhne prostorem vzhůru. Vše je abstraktní, ale zároveň fyzické, smyslově plné a světelně syté.

Zadovky a předovky

Obsáhlost, barevná i prostorová, vyvolává dojem, že malíř má na své dílo přinejmenším hangár a co chvíli slézá ze štaflí a běží z dálky obraz obhlédnout. Opak je pravdou: „Moje normální pracovní prostředí je kuchyně dvakrát dva metry. Já nepotřebuju odstup a vidět, jak přede mnou obraz vzniká. Chvíli jsem před obrazem, chvíli za obrazem, chvíli ‚ve vobraze‘. Obrazy vidím z odstupu poprvé až na výstavě. Některé jsem teď třeba vůbec nepoznal.“ To říká s jistou nadsázkou. Malým kuchyňským rozměrům přivykl ještě v Praze, ateliér mu sebrali už na začátku normalizace, a ani předtím si ho dlouho neužil. Zde je asi dobré připomenout, že ateliéry byly přidělovány jen umělcům registrovaným v oficiálním Svazu výtvarných umělců. Ti na něj „měli právo“.

Otakar Slavík stál mimo oficiální struktury, i když rozhodně není člověkem nespolečenským či dokonce samotářským. Vyučen byl na kamenosochařské škole v Hořicích, výtvarné umění studoval pak na Pedagogické fakultě UK. Jako o výrazné osobnosti se o něm mluvilo od výstavy v Mánesu v roce 1965. Byl ozdobou společenství Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, ve které se na sklonku šedesátých let sešli u jednoho restauračního stolu výtvarníci (Karel Nepraš, Jan Steklík, Olaf Hanel...) s teoretiky a historiky umění, jejichž úkolem bylo mimo jiné zachovat a vytvořit legendu o této společnosti mystifikátorů a ironiků. „Křižovnická škola byla spojena s velkými plány a boji, ale teď si nemůžu vzpomenout na žádnej. Chachacha. Jo, některé hry byly dost nebezpečné, občas jsme se opili pod obraz. Chahacha.“

Ptám se na jeho vynález takzvaných zadovek, což je nečekaná urputná rána do zad. Při pohledu na rozložitost umělcových horních končetin člověka napadá, že nešťastník musel být za takový zájem věru vděčný. „Zadovky – ty se dávaly z politických důvodů, aby dotyčný přišel na jiné myšlenky. A pak byly taky předovky. To bylo, když se někdo zamyslel hlavou.“

Slavík přispěl rovněž několika zvláště pamětihodnými výroky filozofického rázu. Jeden z oněch teoretiků, Eugen Brikcius, vždy v souvislosti se Slavíkem připomíná - a též na vernisáži tak učinil – malířovu maximu, která zní: Umění je umění – a to se nemění.“
Tím je řečeno vše a zároveň se můžeme stále ptát, co vlastně? „Podívejte se, byly doby, kdy jsem chtěl něco říct a s něčím bojovat a něco vykřikovat. Zúčastnit se přeměny světa k lepšímu. Teď mě takové sklony přešly. Obrazy, které visí tady kousek v Nové síni, jsem maloval s jednou základní myšlenkou: říct životu ano. Více se neptat, ale odpovědět. Ano, život je krásnej a svět je v pořádku.“ Trochu zaskočen se ptám: „A svět je v pořádku?“ „Ano, je,“ prohlásí malíř. „Ale to musím přesvědčit především sebe, že svět je krásnej a život je v pořádku,“ poněkud koriguje svou až příliš optimistickou proklamaci.

Cesta a vztek

Slavíkovy obrazy nelze skutečně jednoduše, ale ani složitě vykládat. Není za nimi žádné jiné než smyslové sdělení, neobsahují žádnou skrytou šifru, jen výjimečně odkazují k nějakému tématu, nenajdeme v nich společenskou kritiku, ba nejsou ani sarkastické či groteskní, jak by to odpovídalo pražské tradici. Jsou opakem konceptualismu, který potřebuje zprostředkování kurátorským výkladem, jsou dokonale ne-postmoderní, protože Slavík už desítky let maluje vlastně „jeden z obrazů“. Kontinuita je trvalá a cesta vede jasným směrem, jen její stopa se prohlubuje.

Za energicky nanášenými barvami je cítit jistota a sebevědomí umělce, který si umí stát za svým. Slavík, tento ve svém díle ryze nepolitický umělec, je jedním z mála výtvarníků, kteří měli odvahu podepsat Chartu 77. „Podepsal jsem ji, když jsem viděl, jaké šílenství to způsobilo. To mě nas... Nebyla to přitom žádná legrace, věděl už jsem, co bude následovat, ale nemohl jsem zase jen mlčet.“

Následky byl okamžité: ředitel Národní galerie Jiří Kotalík, který Slavíkovi snad předtím přál, okamžitě zrušil nákup tří už „zabalených“ obrazů, malíř byl vyhozen z Fondu výtvarných umělců, jediné organizace, která ho ještě profesně spojovala s oficiálním výtvarným světem. Od začátku sedmdesátých let zase manuálně pracoval, horší bylo, že bez legitimace svazu nebo fondu si nemohl koupit ani malířské barvy. „Prodávali je tady v Platýzu, ale měli nařízeno, že mně je nesmějí prodat. Tak jsem musel žebrat po kamarádech. Bylo to k vzteku.“

Tři čtvrtě roku po Chartě 77 dostal Slavík těžký infarkt myokardu. Teprve tehdy se rozhodli se ženou k odjezdu do Vídně. Rakouský kancléř Bruno Kreisky tehdy velkoryse nabídl politický azyl všem politicky pronásledovaným Čechoslovákům. „Vídeň je pohodlná a pomalá. Já říkám, že Rakousko byl odrazový můstek. A od toho jste se odrazil – a rozplácl na stejným místě. Ale nelituju. Důležité je zázemí, a to spočívá na mé manželce. Já se zabývám svými starostmi a to jsou jen mé obrazy, se kterými si dělám nepředstavitelný překážky." Z časů Křižovnické školy se zachovala též Slavíkova základní životní rada: „Ať děláš, co děláš – nech toho.“ Zatímco Otakar Slavík celý život revoltuje proti tomuto nesplnitelnému příkazu, my jej vyslyšíme a článek rázně ukončíme. Dříve než přiletí předovka.