Eva Koťátková v Hunt Kastner Artworks sice demonstruje řízenou ztrátu paměti, ale to neznamená, že by totéž mělo platit i o ní. Mladá konceptualistka sice letenskou galerii fyzicky zaplnila jen rozvolněně, ale s jejími projekty se dá strávit hodně času.
Mentální náplň odpovídá spíš velikosti Veletržáku. Věnuje se témuž, jako obvykle - člověku, jeho nejbližšímu životnímu prostoru, vazbám na něj i okolí, stereotypu i jeho porušování. Vyjadřuje se přitom hlavně schematicky - kresbou, textem, modýlky. Celkem často se snaží rozehrát situační hry pro diváka, který může písemně nastavené podmínky rozvinout. Okolnosti jsou různé - mobilní domečky na šnečí způsob, odstraněná čelní fasáda paneláku, obytná pyramida ze stolů... Aby nezůstalo jen u teorie, pár realizací lze vidět na fotkách a videu. Je to dobře, návštěvníci se, kromě toho, že ukradli pár tužek, moc nezapojují. Projekt se tedy trochu míjí účinkem. I když lze sestavu modelů vnímat i jako svého druhu instalaci, jen ke koukání toho moc není.
To v Galerii Národní technické knihovny, kterou kurátorsky zaštítil „hříšník" z NoDu Milan Mikuláštík, to je naopak. K vidění je toho tam až příliš, bohužel především architektura. Samotný prostor je tak výrazný a tím i složitý, že se s ním umělci budou jen těžko potýkat. Problematické je všechno - velikost, tvar, charakter interiéru. Nicméně Mikuláštík se s tím v rámci své kolektivní výstavy Limity těla snaží popasovat jak umí. Daří se mu to částečně. Otevírací „vědecké" téma je vzhledem k umístění galerie vhodné - výběr umělců mezi nimiž nechybějí Petra Vargová, Lenka Klodová, Silvie Vondřejcová nebo Eugenio Percossi zdařilý, artefakty výrazné - tak v čem je tedy problém? Hodně toho už bylo vystaveno, a ne jednou. Některé exponáty jsou už tak staré a okoukané, že vlastně nudí a vzbuzují otázky, jestli od té doby nikdo nic vhodného neudělal. Jiné byly naopak vystavené nedávno a člověk je má ještě v čerstvé paměti. Navíc je tam relativně málo prostorových věcí, které mají na rozdíl od těch závěsných šanci v rozlehlém prostoru víc vyznít. Snad příště.
Nic nového pod sluncem nepřináší ani Nikola Nováková v Galerii Havelka, přestože slunce by na jejích plátnech inspirovaných pobytem v Uruguayi mohlo hrát a minimálně co se jasné světelnosti týče také hraje velkou roli. Nováková svým malířským výrazem kráčí ve šlépějích svého otce Vladimíra Nováka, její poloha jen odpovídá posunu v generaci a ženskému rodu. V jejím v podstatě pohledném - poeticko-lyrickém způsobu vyjadřování jistě může někdo nalézt zalíbení, minimálně proto jeho konzervativnost, pozitivitu i hybridní model, který spojuje abstraktní tvarosloví odvozované od konkrétních přírodních motivů. Co se jí nedá upřít je citlivost a výrazně malířské vidění, ale co se týče jeho vizualizace na plátně, to je minimálně nevyrovnané. Vidět je to především v menších a malých formátech.
Foto: archiv
