V lůně vody
10.04.2006 00:00
Toto je cestopis, jenž se v závěru změní v přírodopis. Odehrál se zhruba před rokem. Pocestný vystoupil na malém nádraží ve slovenské vsi Moravský Svätý Ján, poslední před slovensko-moravskou hranicí. Bylo pěkné jarní ráno a muž měl v úmyslu dojít pěšky k nedaleké rakouské hranici, tam po pontonovém mostu přejít řeku Moravu, dojít do blízké vesnice Hohenau, sednout na vlak a dojet kousek do stanice Dürnkrut čili Suché Kruty. Král železný a zlatý Přemysl Otakar II. tu padl na Moravském poli, jak známo. Teď tam, v Rakousku, stojí na poli památník a poutník k němu chtěl dojít. Nedošel.
Když s mapou v ruce procházel vsí, houkl na něj nějaký strýko: "Kde ideš?" "Do Rakouska," odpověděl podle pravdy. "Na hokej? Do Viedne? Vaši hrajú zajtra, ponáhľaj sa." Z toho je patrné, že se právě konalo mistrovství v hokeji. Cestovatel ocenil humor, ale víc si toho neřekli, což se ukázalo jako Slovákova zlomyslnost. Když asi po třech hodinách chůze nejprve po silnici skrz nekonečné pole a pak dlouhou cestou lužním lesem dorazil pocestný k řece Moravě, nenalezl tam nic, po čem by se dalo přejít. Cesta končila ve vodách zvednuté Moravy. Jen houf snědých chlapů, kteří přehrabovali vidlemi a lopatami štěrk. Muži zvedli hlavy od roboty a bělmo se zablesklo. "Dobrý den, tady má být přechod do Rakouska, v mapě je to jasně vyznačené," pronesl překvapený poutník, který vždy dal na to, co je v mapách. Předák si zapálil cigaretu a výsměšně odplivl. "Čo ti jebe, voda ho vzala. A aj keby nevzala, na jar je most každý rok pod vodou." "Aha, takže na druhý břeh se asi nedostanu." "Skús preplávať." Haha, zasmáli jsme se již všichni.
Poutníkovi přišlo banální vracet se stejnou cestou - a znovu potkat toho zlomyslného dědka... Rozhodl se vyrazit podél břehu skrz divočinu a dosáhnout blízkého soutoku Moravy a Dyje, magického trojmezí: nejjižnějšího bodu své česko-moravské vlasti. S myšlenkami na hrdiny dobrodružné literatury, bodán komáry, ohrožován jedovatými hady, lstivými ropuchami a zrádným močálem prodíral se pralesem. Sem Eduard Štorch zajisté umístil román Na veliké řece. Jsem Havranpírko, pomyslel si poutník. S rámusem vedle něho vzlétla kachna, zavřeštěl vřešťál, sborem zakuňkaly žáby. Poutník byl nadšen, jeho srdce se naplňovalo štěstím. Ocitl se v klíně šťavnatostí, v kypící mnohosti, v dýmajícím mokru. Skoro každý rok zalije okolní les voda a na několik týdnů se sem vrátí druhohory.
Voda z pravidelně zaplavovaných míst pak ustoupí, a už za několik dní se tu jarní vegetace se svou oplzlou silou prodere vzhůru, živená právě jí, ničivou a životodárnou vodou. Poutník omámeně doklopýtal až k soutoku dvou teď líně se převalujících řek, které tu každý rok dělaly svou užitečnou práci - rozlily se. Tu ucítil, jak mu na krku pučí žábry, tělo se balí šupinami. Plavně vklouzl do lůna vod.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.