Velké české osudy v Národním
Kultura
11. 12. 2007 13:43Polovina kuloárů si ho za jeho postoj velmi váží, druhá naopak. Zároveň se blíží premiéry dalších domácích kusů - Kohoutovy Malé hudby moci a Němcové Babičky v Pitínského režii.
* Pro média byla divadelní tahanice o Havlovu hru Odcházení ostře zamířenou aférkou. Pro vás šlo patrně o obvyklé, byť prestižní jednání, zda uvést, či neuvést novou hru.
Hezky to říkáte. Bylo to obvyklé jednání - ND dostalo k přečtení hru, nabídlo podmínky, za kterých ji může uvést, a ty se ukázaly jako nevyhovující. Ale oba dobře víme, že mediální rovina té věci se nedá pominout.
* Proč se média tolik soustředila na Národní divadlo? Jako by snad bylo přímým viníkem toho, kdyby se hra pak natruc premiérovala v zahraničí.
Určitě to není tak, že jsme hru odmítli. My jsme od začátku nabídku formulovali zřetelně. Dramaturgický plán se připravuje rok, rok a půl dopředu a my jsme řekli, že přesto hru chceme a že jsme schopni ji uvést v požadovaném termínu. V případě uvedení jsem samozřejmě počítal s herci ND.
* Noviny si jako téma vybraly prestižní společenskou funkci ND...
...snad jako jediné téma. To je pochopitelné vzhledem k postavení a tradici ND. Nicméně divadel bylo ve hře více, Národní jen dobře vypadá v titulcích. Ale nejsem mediální analytik a jsem příliš uvnitř problému, než abych to soudil. Mrzí mě, že jsme hru nezískali. Na druhou stranu mě nemrzí, že jsem na svém stanovisku trval. Přišel jsem do ND s určitým konceptem a sumou představ a jednou z nich bylo i to, jak budu vést ansámbl. Minimalizoval jsem počet hostů a vyšel z toho, že ND vidím jako repertoárové a ansámblové divadlo. Ansámblové znamená i to, že cítím k hercům v angažmá jistý závazek. Neexistují přesná kritéria, podle kterých bych měl nebo neměl zvát hosty. Ale pro mě je budování souboru a jeho tváře velmi podstatná věc. A ta chvíle, kdy se náhle zdá, že je výhodnější od této dlouhodobé strategie ustoupit, je přesně ta, kdy se to dělat nemá.
* Která další divadla hru „nezískala"?
Pan prezident nám na první schůzce řekl, že nejprve jednal s Divadlem Na zábradlí, kde se nedohodli. Jednání s Divadlem Na provázku proběhlo bez problémů, ale s tím, že by nechtěli být v republice první. Pak jsme vstoupili do hry my a zároveň prezident uvažoval o nezávislé produkci - jednání se účastnil Čestmír Kopecký. Mezitím vyslovilo zájem vinohradské divadlo.
* A to hru nakonec v premiéře uvede, prý v květnu nebo červnu. Smlouvy už mají i Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Klicperovo divadlo v Hradci Králové a slovenské Národní divadlo. V prvním návrhu premiérového obsazení, který jste obdržel, prý z patnácti postav měli jen dvě hrát herci z ND. Setkal jste se někdy s takovými podmínkami ze strany autora?
Ne. Nejednáme takto úzce se současnými dramatiky často. Ale opravil bych slovo podmínka. To byly spíše přání a návody. Jenže přání mohou být leckdy silnější než cokoliv jiného. Napsal jsem panu prezidentovi, že mohu splnit to a to a nemůžu a nechci splnit ono. Jinak obecně: autoři si mohou klást jakékoli podmínky, záleží jen na tom, jestli je ta druhá strana ochotna a schopna je splnit. Přání se nakonec redukovala na dvě jména -Jana Třísku a Dagmar Havlovou. Nabídl jsem Janu Třískovi angažmá z důvodů jeho dávného působení v ND. Žije a pracuje v Americe a přeskupit repertoár tak, aby mu to vyhovovalo, by nebylo jednoduché - byl to ode mne velmi vstřícný krok. Dále jsem ale nechtěl s angažmá v ND nakládat účelově. Bez ohledu na kvality kohokoli.
* Mluvíte o roli napsané pro Dagmar Havlovou.
Samozřejmě.
* Jitka Sloupová z vyjednávající agentury Aura Pont tvrdí, že vám poslala smlouvu se třemi jmény: Radok, Havlová, Tříska. A vy jste nepodepsali.
Opakuji, že jsem nechtěl nikoho dalšího takto účelově angažovat. Dvě hlavní role obsazeny hosty - na takovou podmínku jsem nechtěl přistoupit. O spolupráci s Davidem Radokem stojím a zvu ho k ní už léta.
* Měl například někdy Karel Čapek přání, aby Olga Scheinpflugová hrála v jeho hře?
Já myslím, že ano. To je naprosto legitimní. Ale je také zcela legitimní a logické, že šéf divadla přemýšlí o svých hercích jako o svých nejbližších spolupracovnících, hledá pro ně hry a role. Česká dramatika je jedním z našich prvořadých úkolů. Na druhou stranu proces budování tváře divadla je stejně důležitý. A v případě Národního divadla velmi obtížný vzhledem k velikosti ansámblu.
* Právě zkoušíte hru Pavla Kohouta Malá hudba moci, která zahájí Festival německého divadla 7. listopadu. Hlavním hrdinou je rakouský dirigent, který se ocitá ve spárech východoněmeckých tajných služeb. Vracíte se v ní do komunistické minulosti, nebo jste tam našel současné téma?
Děj se odehrává v rozmezí let 1980 až 2000, to musí člověk respektovat a samozřejmě si na leccos z té doby vzpomene. Nicméně se ocitáme nejen ve východním Německu, ale i v Rakousku, nejen v komunismu, ale i v kapitalismu. Ta hra však dobu, v níž se děje, využívá pro něco podstatnějšího - pro zobrazení životního osudu, který má určitý existenciální přesah a zrovna se odehrává v tomto dvacetiletí. Hlavní postava vyhodnocuje svá životní rozhodnutí a zjišťuje, že se často, ne-li vždy, rozhodla mylně.
* Kdybyste k Malé hudbě moci měl dát druhou hru do páru, tak jako jste tematicky spojil Otce Aloise Jiráska s Františákovým Doma, napadla by vás nějaká?
Snad i napadla, ale trochu se to ostýchám říct - Goethův Faust. Vrcholí veršem „Prodli, jsi tak nádherná". I Kohoutova hra končí tím, že hrdina vyznává lásku své ženě. Náhle přijímá a bilancuje svůj život těsně předtím, než ho ukončí. A jedná se tam i o jistý úpis, o srdce. Většina vážných her nekončí moc dobře. Na Malé hudbě moci mě baví, že i když také nekončí dobře (hlavní hrdina spáchá sebevraždu), pro něho osobně je to happy end. I Faustův „neúkoj" by mohl být jistou paralelou (samozřejmě mnohonásobně vyšší) neuspokojenosti a frustrace, kterou hlavní hrdina v Kohoutově hře prožívá. Je skvělé, když nějaká hra má takto silný rozměr.
* Malá hudba moci se odehrává v hotelu Pavouk - jakémsi zhmotněném svědomí hlavního hrdiny. Pavel Kohout napsal mnoho her, z nichž některé v nás vyvolávají otázky po jeho osobním svědomí. Umíte si představit, že by Národní divadlo uvedlo třeba jeho budovatelskou prvotinu Dobrá píseň z roku 1952? A zaregistroval jste kauzu kolem hry Pařeniště, kterou dcera autora E. F. Buriana zakázala uvést v režii J. A. Pitínského? Mají se tyto staré, „politicky nemocné" kusy podle vás uvádět?
Kateřina Burianová je členkou ND a J. A. Pitínský tu režíruje, takže jsem se ocitl přímo v ohnisku sporu. Ale myslím, že s Pavlem Kohoutem je to trochu jiná situace. Nevíme, jak by se zachoval Burian, nicméně Kohout je naživu a může ze svého díla podobně jako Milan Kundera něco vyloučit, prostě proto, že už to do svého díla nepočítá. Divadlu by jednoduše neudělil práva k provozování. To je jeho naprosto svrchované právo. Pokud by někdo chtěl inscenovat Dobrou píseň, já bych mu to nezakazoval, a to ani na pódiu ND. Zajímalo by mě však, zda taková inscenace může přinést něco podstatnějšího než jen ironický úšklebek. To se těžko posuzuje a záleželo by na tom, kdo by s tím přišel a jaký by byl jeho záměr.
* Dále chystáte na prosinec Babičku v dramatizaci a režii J. A. Pitínského. Jaká bude?
Osobně nejsem přítelem dramatizací prózy, mám k nim - řekněme - opatrný vztah. V jisté fázi jich u nás bylo příliš a jevištní tvar často na předloze parazituje a vůbec se nepřibližuje její kvalitě. Ale když mi svůj nápad Zdeněk zavolal (Zdeněk Petrželka je vlastní jméno J. A. Pitínského, pozn. red.), nepochyboval jsem ani chvíli. I proto, že postava Boženy Němcové je jednou z konstitučních postav české kultury. Její biografie se v Babičce projektuje jen zlomkem, ale něco z ní se tam určitě objeví.
* Jakým způsobem?
Nejsem povolán o tom mluvit - to musejí a mají inscenátoři, ale byla to žena dračice, která přesahovala svou dobu a přesahovala by patrně i tu dnešní. Byla to komplikovaná osobnost jako každý velký tvůrce. A to se odráží v postavách z Babičky, která sama také měla pohnutý osud. My ji máme natřenou na růžovo jako vzpomínku na všechápající a laskavou ženu, ale to je možná jen výslednice toho, k čemu ji život dovedl. Já nejsem ten, kdo o tom má mluvit, já se prostě jenom těším. Těším se na to, že uvidíme něco, co v Babičce bezesporu je, ale my to máme přebito kapsářem s kůrkami a pobíhající Viktorkou. Jenže tyto triviální střípky jsou ve skutečnosti řezavé střepy bolestných velkých osudů postav z Babičky, v nichž se odráží jak Božena Němcová, tak i krásné dámy, které jsou do nich obsazeny.
Autor: Petra Svoboda - Konrádová
