Velkopáteční Prosím
18.04.2006 00:00
Václav Havel minulý týden napsal do novin těchto pár vět: „Jde o nedorozumění, které mě velice mrzí. Nekritizoval jsem samozřejmě rodinu, kritizoval jsem její pojetí redukované na pouhou výrobnu dětí. Zdá se mi, že to devalvuje její smysl a dotýká se bezdětných. Domnívám se, že rodina má i další dimenze: citovou, přátelskou, společenskou, duchovní. Prosím, aby všichni, které jsem svými barvitými výroky o teletníku pohoršil, přijali toto mé vysvětlení.“
Bylo by zajímavé vědět, zda dotčení omluvu přijali. Lidé se totiž většinou raději a snáze urážejí, než přijímají omluvu, či dokonce odpouštějí. Uražení se, to je snadná emoce, odpuštění, to je stav ducha. Václav Havel přitom prosit za odpuštění nemusel. Jeho slova, že „rodina není teletník“, byla vyřčena přesně a výstižně, a de facto bránila na rodině to slabší, duchovnější a ohroženější. Kdo chtěl, porozuměl zcela bez potíží, kdo nechtěl, má už takovou povahu.
A přesto je dobře, že se Havel omluvil - a právě těmito slovy. Mrzí mě to, zdá se mi, domnívám se, prosím. Všimněme si té řady: jako by se v ní ozýval hlas z jiného světa. Je tam pokora, osobní postoj, trvání si na svém, prosba, pochopení druhých.
A také špetka ironie („barvitý výrok“). Je to zcela prosté, ale umí to v našem takzvaném veřejném životě ještě někdo? Slyšeli jsme něco podobného z místa, odkud Havel před třemi lety odešel? Učinili by tam vůbec něco s větší nechutí, než by řekli či napsali: omlouvám se, domnívám se, odpusťte, prosím?
Velká hodnota křesťanství je v umění prosit a odpouštět. Kristus učí, že odpustit máme sedmasedmdesátkrát a naše odpuštění by nemělo mít konce zvláště, když viník lituje svých činů. Křesťan se za své nepřátele a protivníky má modlit slovy, kterými se modlil Kristus na kříži: „Odpusť jim, Otče, neboť nevědí, co činí.“ Smyslem není ani tak zbavení viny člověka, jenž se na nás provinil, ale zřeknutí se pomsty na něm. Umění omluvy a schopnost odpuštění jsou přítomné pouze tam, kde je zachována úcta k sobě samému, k našemu jádru, tedy k duši. Její přítomnost v nás se zmenšuje naším vnějším uspokojením, naší domýšlivostí, naší důležitostí. Schopností se sklonit, uznat vlastní chyby, cítit snad s těmi, které jsme mohli ranit, tím vším se k ní, naší duši, nakláníme - a ona i nám samým tiše šeptá: odpouštím ti, odpusť mi, prosím.
Psáno na Velký pátek 14. dubna 2006.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.