Kritici mu vyčítají, že se z autora protestsongů stal písničkářem pro "dolních deset milionů". Cesta Jarka Nohavici z ostravských hospod až pro metál na Pražský hrad ale byla složitější. Připomeňme si její nejdůležitější milníky.
Když Jaromír Nohavica začal počátkem osmdesátých let s koncertováním, měl už především v Ostravě renomé velmi slušného textaře. Jeho slova zpívaly tehdejší popové hvězdy jako Věra Špinarová (mimochodem, prezident Zeman ji chtěl vyznamenat in memoriam, její syn ale metál odmítl převzít) nebo Marie Rottrová, pro kterou Nohavica otextoval snad největší hit její kariéry Lásko, voníš deštěm (původně She's Gone od Black Sabbath).
Na folkové scéně, kde tehdy šlo o texty především, mu tahle profesionální průprava přišla náramně vhod. Díky ní uměl skvěle pracovat s rytmem jazyka (což v češtině není žádná legrace) a s rýmy. Vedle toho zvládl několika verši vyjádřit myšlenku, na niž mnozí jiní potřebovali půl písně. Navíc dokázal velmi účinně, téměř na lékárnických vahách, odměřovat sentiment a patos, takže jeho texty místy dojímaly, ale nepůsobily tak přeslazeně a přemoudřele jako třeba produkce Jana Nedvěda. Písně jako Osmá barva duhy, Možná, že se mýlím, Krajina po bitvě, Moje malá válka, Pánové nahoře (výborný překlad protestsongu Borise Viana) a další si proto rychle získaly masovou oblibu i v dobách, kdy folkařům až na výjimky desky nevycházely. Tehdejší publikum je nepotřebovalo, bohatě mu stačilo "ústní podání". V polovině osmdesátých let se bez "nohavicovek" žádný táborák neobešel.
Vysocký, Okudžava, Kryl
Po hudební stránce se ostravský rodák inspiroval svými oblíbenými Rusy Vysockým a Okudžavou, největší vliv na něho ovšem měl Karel Kryl. Mnohé Nohavicovy mollové dumky (za všechny třeba Mávátka) by nejslavnější český folkový emigrant klidně mohl vydávat za své a nikdo by se nedivil. A ještě něco měli Nohavica s Krylem (bohužel) společné - nutkavou potřebu skládat kromě vážných písní také humorné popěvky o všem možném, které však těm vážným konkurovaly jen málokdy. Nohavica tedy tehdejší publikum vedle svých raných majstrštyků zásobil písněmi jako Pochod marodů, Fotbal, Jdou po mně jdou, Tramp a mnoha dalšími. Okouzlení folkaři je milovali úplně stejně, úroveň neúroveň.
Protestní náboj, přítomný v mnoha Nohavicových písních, vynesl autorovi zostřenou pozornost kulturních inspektorů tehdejšího režimu, což v roce 1985 vyvrcholilo známou aférou - papaláši tehdy nerozdýchali písničkářovu popularitu na plzeňské Portě, na kterou v těch časech jezdilo nějakých patnáct tisíc lidí, škrtem pera Nohavicovo vystoupení zakázali a donutili ho okamžitě opustit město. A jak to tak s komunistickými papaláši chodívalo, dosáhli přesně opačného účinku, než měli v úmyslu. Natřískaný lochotínský amfiteátr okamžitě pasoval Nohavicu na hrdinu a disidenta a tahle aura k písničkáři od té doby až do pádu režimu patřila, ač to s ním ve skutečnosti bylo všelijaké (viz jeho známá kauza spolupráce s StB).
