Legislativně je na tom náš film asi tak, jako kdyby naši dopravu řídily zákony ze století páry. Nový zákon o kinematografii, který v bolestných bitvách vzniká dlouhé roky a v současnosti už existuje v paragrafované formě, nicméně slibuje skok v čase, po němž by filmová legislativa konečně reflektovala filmovou realitu.
Současné tuzemské zákony o kinematografii jsou nostalgickým výletem do 20. století: český film se stále řídí zákony č. 241/1992 Sb. o Státním fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a č. 273/1993 Sb. o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl. I přes pozdější novelizace jde o zákony z doby, kdy u nás neexistovaly multiplexy, formát DVD byl hudbou budoucnosti, stahování filmů po internetu si nikdo nedokázal představit a digitalizace národního filmového dědictví ještě dlouho neměla přijít na přetřes. Pokus přenést naši kinematografii legislativně do 21. století zatím skončil v roce 2006 vetem prezidenta Václava Klause.
Proč je zákon o kinematografii tak složitá věc? Protože film sám je rozkročený napříč mnoha odvětvími, ve kterých platí různé podmínky. Je uměleckou disciplínou i průmyslovým produktem, je syntézou složek výtvarných, hudebních, literárních a interpretačních, je součástí národního kulturního dědictví i exportním artiklem, spadá do kompetencí ministerstev kultury, průmyslu, školství i dalších.
Nijak zvlášť taky nepomáhá fakt, že filmu "rozumí každý", protože každý byl aspoň jednou v kině (nebo něco viděl na médiích, které podle stávajících zákonných norem neexistují). Ke kinematografii a její legislativě se potom vyjadřují zástupy více či méně kompetentních lidí včetně laické veřejnosti. Dochází tak k hořce ironickým situacím, kdy titíž lidé, kteří s nadšením zhlédli ilegálně stažené kopie Casina Royale, Letopisů Narnie, Hellboye a dalších hollywoodských trháků natáčených u nás, zároveň protestují proti zavedení tuzemských finančních pobídek pro filmaře, bez nichž se u nás zahraniční produkce prostě točit nebudou a stát – tedy my – kvůli tomu přijde o miliardy korun.
Nový zákon o kinematografii už existuje v pracovní formě, nad kterou se v pondělí 15. srpna sejdou v pracovní diskusi zástupci asociací a sdružení v oblasti kinematografie a audiovize se zástupci ministerstva. Zákon je podle ministerstva "konstruován tak, aby měl co nejmenší dopad na veřejné rozpočty, státní rozpočet a neobsahuje návrhy, které by státní rozpočet neúměrně zatěžovaly": když pomineme vágní slovo "neúměrně", jde o ambici až přespříliš skromnou. Státní podpora tuzemské kinematografii a kultuře vůbec je katastrofálně nízká a filmaři mají stejně jako divadelníci nebo zástupci dalších kulturních odvětví nárok pořádně si dupnout. Nejspíš to ale neudělají: už dávno si zvykli na to, že se o sebe musejí postarat hlavně sami, a dávno pustili z hlavy, že by na stát mohli mít taky nějaké nároky.
