Zapomenuté umění procesů

Soudní proces se Slobodanem Miloševičem skončil a pravomoci převzala Vyšší instance. Soud se Saddámem Husajnem bude ještě nějakou dobu rozpačitě pokračovat.

Oba procesy si byly v něčem nápadně podobné. Souzený předstupoval před tribunál sebevědomě, s netajeným, ba zdůrazňovaným pohrdáním. Jeho hlavní snahou bylo obrátit proces v soud proti soudcům, zanechat dojem hrdé a nezlomené oběti, vepsat se do dějin jako hrdina, který se nevzdal. Nutno říci, že Miloševičovi se to podařilo a Saddámu Husajnovi se to daří, soudci byli a jsou bezmocní, nanejvýš se zmohou na to, že dají vyklidit síň.

A tu si našinec říká: kam zmizelo umění politických procesů!? Proč se vyšetřovatelé z Haagu či Bagdádu nepoučili z historie? Proč si nevzali příklad třeba z našich zkušeností, nebo když byli v úzkých, proč nepozvali nějaké poradce, jako naši soudruzi v roce 1949 soudruhy Lichačeva a Makarova? „Nepřišel jsem diskutovat, přišel jsem svorotit golovy - setnout hlavy,“ řekl jeden z těch expertů.

Proč dělají tu základní chybu, že Miloševiče a Saddáma nechali mluvit, co chtějí? Jak to, že jim vyšetřovatelé podrobně nevysvětlili, že tím jediným, co se po nich požaduje, je jejich úplné a bezpodmínečné doznání! Českoslovenští soudruzi to uměli tak dokonale, že se obžalovaní přiznávali k absurdním zločinům a dalekosáhlým spiknutím, aniž se s jinými spiklenci vůbec kdy viděli a aniž měli tušení, v čem může jejich vina vůbec spočívat. Stačilo jen, aby se soudce podíval do papírů, nadhodil otázku, a obžalovaný spustil před pečlivě vybraným publikem strojovým hlasem dlouhou sebeobžalovací řeč. Někteří v ní pro sebe žádali přísný trest a jiní děkovali péči vyšetřovatelů a chválili korektní jednání příslušníků, kteří byli tak laskavi, že jim podrobně a s taktem vysvětlili, v čem spočívala jejich hanebná a velezrádná činnost. Jiní, třeba k smrti odsouzený a pověšený komunista André Simone z procesu se Slánským, toužil „být varovným příkladem všem, které by jejich původ a povaha mohly zavést na stejnou pekelnou cestu.“

Proč něco takového neřekli skuteční zločinci Miloševic nebo Saddám? Cožpak by to bylo tak těžké? Když to zvládli naši soudruzi před nějakými pětapadesáti lety... I statečnou Miladu Horákovou naučili text, jehož absurdnost jí dělala takové potíže, že když ho měla před „soudem“ přeříkávat, zoufale se do něj snažila vpašovat něco svého, lidského, ale pud zachránit si život byl i pro ni silnější. Vždyť jí po měsících týrání slíbili, že se může vyhnout šibenici, když bude „spolupracovat“. Proč něco takového nezkusili s těmi dvěma? Několik dní nepřetržitého výslechu, nějaké to bití, pálení obličeje teplometem, psychické mučení - a šlo by to. Ti naši komunisté, skuteční mistři váženého umění procesů.