V Praze zanikla v minulých týdnech dvě divadla. Pro mě ta v minulé sezoně nejzajímavější.
Jedno skončilo podle plánu. Říkalo si "Projekt perzekuce.cz", pro jeho záměr se mu hodila hala bývalé slévárny hliníku v industriální zóně Holešovic. Když tam člověk za tmavých a studených večerů deku divák dostal. U vchodu postával sám principál, míval mour v obličeji a montérky, protože byl zároveň i topičem, pro své divadlo psal, režíroval, přespával tu a občas stihl i zamést. Miroslav Bambušek, úkaz, se kterým se i v anarcho-bohémských kruzích člověk setká jen zřídka. Mluví, jako by měl horečku, a chrlí jeden nápad za druhým.
Je z Loun, tam před dvěma lety inscenoval svou hru Porta Apostolorum o masakru na postoloprtských Němcích v červnu 1945. Pokračoval cyklem her a performancí na téma špatného svědomí, zasuté paměti, zavilosti srdce. Útěcha polní cesty byla inspirována vyhnáním brněnských Němců a jejich neoznačenými hroby rozprostřenými cestou k hranicím. Nejjízlivější a zároveň nejdojemnější hra, kterou jsem letos viděl: licitování o mrtvých místo respektu k jejich právu na klid a důstojný hrob. Pak megaloman Bambušek dobrotivě poskytl místo ve své fabrice Karlu Steigerwaldovi, který pro projekt napsal svou nejpolitičtější hru Horáková x Gottwald, výborně zrežírovanou Viktorii Čermákovou se skvělým Jiřím Štréblem a Evou Salzmannovou. V Zóně, poslední Bambuškově hře v jeho Fabrice, autorova mánie po mučení diváků, herců i sebe samého vyvrcholila: radikální divadlo a výlet do apokalypsy v tovární hale. Projekt před čtrnácti dny skončil. To je v pořádku, řekl by Bambušek, zase něco přijde...
Tento měsíc končí po dvou letech soubor v Divadle Rokoko. To v plánu umělečtí šéfové, mladí režiséři Tomáš Svoboda a Thomas Zielinski, neměli. Před dvěma lety přišli s koncepcí politického, zneklidňujícího a přitom atraktivního divadla, cenná konkurence již zavedeného nonkonformního divadla Komedie. Stačili připravit několik inscenací, z nichž mediálním kasaštykem byla Má vlast Ivy Klestilové, naprosto výjimečná pak Aischylova trilogie Oresteia, pojatá jako perzifláž současné americké politiky. Politicky jsem nesouhlasil, jako divák jsem byl nadšen. Po roce a půl zřizovatel, jímž je magistrát, usoudil, že divadlo vykazuje nedostatečnou návštěvnost, přičemž každý trochu znalý ví, že nekomerční divadlo se usazuje nejméně dva roky. V ne zcela průhledném konkursu vyhrála koncepce "zábavy s velkým Z".
V Praze tedy zanikla dvě divadla. Zase něco přijde (?).
