Život na zámku
28.08.2006 13:52
Třebešice u Kutné Hory jsou ves s padesáti čísly a dvěma stovkami stálých obyvatel, místní hospoda má otevřeno jen v pátek a v sobotu. Rozhodně byste tady nečekali kulturní centrum, které zve k rezidenčním pobytům výtvarníky z celého světa a buduje ambiciózní sbírku umění - to vše v kulisách renesančního zámku.
V líném srpnovém odpoledni se anglickým trávníkem kolébá hejno husí, které co pár minut cvičně prožene skotačivý teriér. Výtvarník Eugenio Percossi se vrací ze zeleninové zahrady s náručí plnou cuket. „Letos se urodilo. K obědu budou grilované a pak cukinový koláč,“ zubí se a mizí v kuchyni. Poté, co se zdejší hospodyně vrátila na rodnou Ukrajinu, dávkuje svoji kreativitu mezi sporák a ateliér. Idyla skoro turgeněvovská. Další umělci se činí v ateliérech v omšelé stodole. Italka žijící v New Yorku, Rumun působící v Amsterdamu, Afroameričan původem z Ghany a kosmopolitní Češka toho času z Prahy.
Společným tématem čtvrtého rezidenčního pobytu umělců na zámku Třebešice je paměť jako zrcadlo věcí budoucích. „Zdálo se nám zajímavé, jak současné umělce ovlivní zdejší prostředí, které je přímo nabité historií,“ říká otec projektu italský architekt Alberto di Stefano.
Bydlení v uměleckém díle
V původně gotické vodní tvrzi přestavěné na renesanční zámeček stačili socialističtí zemědělci od února 1948 do roku 1992 zničit, co se dalo. Dalších téměř osm let se vodním příkopem proháněl vítr. „Třebešice jsme koupili, abychom zde vybudovali centrum pro současné umělce. Chtěli jsme vytvořit klidné zázemí pro práci, odpočinek i setkávání,“ říká di Stefano.
Jeden z nejaktivnějších organizátorů dění na tuzemské výtvarné scéně nepřišel se smělým záměrem jen tak z čistého nebe. V Praze před čtyřmi lety založil galerii Futuru, která jako jedna z mála systematicky sleduje nejmladší umění v mezinárodním kontextu. Loni přibyla Karlínská studia poskytující zázemí třem galeriím a ateliéry 17 umělcům. „Prahu jsem si zamiloval už před lety, když jsem přijel jako baťůžkář, pak se objevily zajímavé možnosti investovat do nemovitostí a najednou jsem tady bydlel,“ vzpomíná na začátek 90. let.
Třebešice jsou di Stefanovou srdeční záležitostí. Objekt rekonstruuje už pět let, muzeum s historickými replikami tu však nenajdete. Jeho architektura respektuje věk internetu, je hravá a nesnaží se nic nalhávat. V jedné ze zámeckých koupelen je například vana zapuštěná do podlahy. Voda tak může přetéct i přes okraj a místnost rázem proměnit v bazének.
„Současné umění může pomoct, aby prostory opět našly svou paměť a zároveň nový smysl,“ soudí di Stefano. Instalace a objekty mladých autorů tak v Třebešicích přirozeně dotvářejí zdi s původní patinou. Dílo Ivana Řičice napoprvé nejspíš minete, až později v bílé pavučině v koutě dešifrujete dámské šaty, které snad dovál vítr otevřeným oknem. „Krátce po dvacátých narozeninách odešla z domova a už ji tam nikdo neviděl,“ připsal autor na zeď. Další místnosti se samy mění v artefakty. Eugenio Percossi vytvořil z jednoho pokoje 3D fotografii. Stěny, podlahu, nábytek i květiny natřel odstíny šedé jako z momentky z babiččina alba. Vznikl tak záznam paměti v trojrozměrném prostoru. Je libo se ubytovat?
Hledání ztraceného času
Čtveřice letošních rezidentů pojala téma rozmanitě. Rumunský fotograf Iosif Kirali se pokouší fotografovat čas. Vytváří nekonečné prostorové mozaiky, kde vrství záběry stejného místa pořízené v časovém odstupu nebo z různé perspektivy. Na jeho snímcích se objevují stíny bez lidí, kteří by je vrhali, v zrcadlech se odrážejí fantaskní krajiny, na jediném panoramatickém záběru plynou roční doby, potkávají se den a noc. „Spíš než fotkou bych svoji práci nazval digitální malbou. Pro diváka je to jakási vizuální archeologie, kdy odstraňuje slupky času. Paměť je zakleta v prostoru, ale čas jej mění v pouhou iluzi,“ vysvětluje Kirali, kterého hodně inspiruje Marcel Proust.
Američan Kenseth Armstead se věnuje videoartu a tady se rozhodl dát svým filmům fyzické tělo. Ve videích odkazujících na Neviditelná města Itala Calvina se pokouší o návrat ke svým africkým kořenům. Na zámku našel staré okenní rámy, které používá jako materiál pro rozměrné sochy. „Ty rámy jsou plné vzpomínek, viděly toho hodně. Symbolizují pohled do minulosti i budoucnosti.“
Stefanie Galegatiová v Třebešicích maluje velká plátna s motivem turistiky a cestování jako specifického způsobu hledání paměti. Kateřina Vincourová používá pro své instalace obvykle levné měkké nafukovací materiály a nenadále tak oživuje zdánlivě obyčejné věci. Tady přispěla netypickým autoportrétem. Židli omotala spodním prádlem, z kterého čouhá míč připomínající bříško příští matky.
Od 4. září všechny čeká společná výstava v pražské Futuře. „Těším se. Na workshopech je zajímavé, že nikdy předem nevíte, jak to dopadne,“ míní Alberto di Stefano. Část prací obohatí místní sbírku. Ta pomalu plní ohromnou barokní sýpku a láká do zastrčené vsi odborníky, kteří sledují současné výtvarné trendy, i laiky, již mají rádi historii na trochu jiný způsob. A místní už si na podivínské kumštýře prý taky zvykli. Vždyť každá ves musí mít své blázny…
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.