Lillian Malkina
Babička z oscarového Kolji: Škvíra mezi zuby je má přednost

Lillian Malkina se v Česku proslavila jako ruská babička z oscarového Kolji režiséra Jana Svěráka. Lidé ji také poznávají podle proslulé škvíry mezi zuby, na kterou je prý hrdá. "Uvažovala jsem o protéze, ale leda se stejnou dírou mezi zuby, protože tak si mě lidé pamatují," řekla v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ herečka estonského původu.

Vnímáte svou proslulou škvíru mezi zuby jako přednost?

Na to se mě ptá každý. Ona se mi bohužel čím dál víc rozšiřuje, dřív jsem dělala s chutí to, že jsem si dávala mezi zuby cigaretu, teď si je tam musím dát tři. Když jsem končila na vysoké, přišel ke mě můj pedagog a poprosil mě, abych si nikdy nenechala opravit tu díru, protože v tom je prý můj šarm, a já mu uvěřila. Uvažovala jsem o protéze, ale leda se stejnou dírou mezi zuby, protože tak si mě lidé pamatují (směje se).

Prý umíte výborně hrát zuby na cokoliv...

Lidé se mě ptají, na co hraju a já říkám: Na poslední zub!

Jak vzpomínáte na své dětství?

Mně dnes bude čtyřiasedmdesát a jsem dítě války, bohužel. V roce 1941, když mi byly skoro tři, tak mě s rodinou odvezli do emigrace na Ural, kde jsem prožila dětství. A dětství byl hlavně hlad, hlad a hlad. Dávali nám sto gramů chleba na člověka, dodnes nemůžu nikdy vyhodit ani kousek chleba. Můžu vyhodit celý kastrůlek s masem, ale chleba nikdy. Ale přestože jsem neměla žádné hračky, tak bylo mé dětství i trochu veselé.

Od devíti jste chodila na taneční konzervatoř. Chtěla jste být původně baletkou?

Na balet jsem začala chodit už v sedmi letech, vzali mě na něj s velkými těžkostmi, protože na balet berou až v devíti. Řekli mi, že když v deseti přiberu, tak mě vyhodí. Takže ve dvanácti mě vyhodili.

Jak jste se stala herečkou?

Chtěla jsem být původně klaunem, ale žádné učiliště na to nebylo, tak jsem to oplakala. Pak jsem váhala mezi herectvím a sportem, protož jsem ho dělala profesionálně. Takže jsem se přihlásila na divadelní akademii a na sportovní institut, ale v divadelní akademii byly zkoušky dřív a dostala jsem se tam. Nevím, jestli jsem udělala správně, možná bych dnes byla dobrým trenérem (směje se).

Jaké  sporty jste závodně dělala?

Volejbal a lehkou atletiku, hod diskem. S tím jsem ale v jednadvaceti skončila, kvůli herectví.

V Rusku jste byla docela známou herečkou, proč jste se rozhodla odjet?

Nebyla jsem tak slavná, v Moskvě mě neznali, znali mě spíš v Petrohradě. Bylo to tak, že jsem nechtěla už tak moc pracovat, bylo toho hodně. Začala jsem pak přemýšlet, že s tím skončím a odjedu, protože jsem chtěla cestovat a vidět svět.

Kdy jste přijela do Česka?

V roce 1992, 3. dubna 2012 to bude přesně dvacet let, co jsem tady.

Jak jste se naučila česky?

Já neumím česky, mluvím špatně. Nikdy už nebudu mluvit líp, nikdy jsem nechodila na žádný kurs, chodila jsem na Havelák a k sousedkám. Přízvuk budu mít vždycky a v mých letech už na kursy češtiny chodit nebudu.

Hrála jste v Koljovi, jak na natáčení vzpomínáte?

Vzpomínám moc ráda, ale hlavně vzpomínám spíš na to období před natáčením. Jednou mi zavolali, že by mě chtěli na roli Kojlovy babičky. Řekli mi, že přijedou ke mně a já řeknu jednu větu v češtině a jednu v ruštině. Přijela nějaká slečna, vyřídily jsme to a já pak na to zapomněla. Za dva měsíce mi zavolali, že jsem prošla konkursem a že si mě vybrali. Točila jsem čtyři dny, pak jsem v tom filmu umřela. Vzpomínám ráda na filmového Kolju, byl báječný.

Pomohl vám ten snímek k hereckým příležitostem?

To je jediné, co mi tu pomohlo. Byl to osud. Díky němu jsem známější.

Kde vás mohou diváci dnes vidět?

Moje divadlo je Fidlovačka a Viola. Hraji už třetí rok v divadle Ypsilon. A jedno představení v ABC a v Kalichu. Hraji tak třináct až patnáct představení měsíčně a to mi stačí.

Mezi vaše koníčky patří vaření...

Ano, ráda hostím své hosty.

Pořád platí, že v Rusku patří ke stolování hlavně vodka?

Určitě, ale teď víc pijou pivo a víno. Já jsem ale ze staré školy a piju jenom vodku a kafe. S kafem jsem začala v osmi, s vodkou v osmnácti.

Je nějaké jídlo v Rusku, na které vzpomínáte s nostalgií?

Ano, a to já neumím dělat, je to polévka soljanka. Když přiletím do Petrohradu, okamžitě si ji s chutí dám.