Slavný režisér
Bohdan Sláma: Byl jsem nikdo. Na louce jsem opravoval ohrady

Nečekejme ani v jeho posledním filmu vyprávění o krásném voňavém světě. Čtyři slunce jsou znovu syrová, přesto něžná. Jako ostatně i jejich režisér Bohdan Sláma.

Může být pro vás film jistým druhem léčby, jak o tom mluví třeba Lars von Trier?

Proto to dělám! Léčivý proces jde vždycky ruku v ruce se sebeléčivým procesem. Když třeba alchymista dělá pokusy, aby našel kámen mudrců, což je metafora poznání, ví, že už jen ten pokus proměňuje jeho samotného. V tom je ta finta. S filmem je to stejné. Točit film znamená, že sám sebe přeprogramovávám. Když děláme pro druhé něco dobrého, stáváme se sami lepšími. Kdybych dělal sviňárny, stanu se horším. To je stará zkušenost.

Čeho nemocného se filmem můžete zbavit?

Minimálně toho příběhu, pokud se mi ho podaří odvyprávět. Zbavím se toho příběhu, jestli mi rozumíte. Když je někdo v problematickém duševním stavu, jde za psychiatrem, tam mu povypráví svůj příběh a ono to pomůže. Tedy když ho odvypráví dobře. Psychiatr se u toho dokonce může i pobavit!

Psychiatři, psychologové, slyším to nějak častěji a častěji.

Protože úzkost je strašlivě rozšířený civilizační stav. Lidi si nemají s kým popovídat o tom, co je trápí a štve. Nemají mezi sebou dobré vztahy... Materiálně jsme na tom i v sociálně nuznějších poměrech vlastně dobře. Neumíráme hlady. Ale bída je ve špatných vztazích v rodinách, v práci, v metru, všude. A film, vůbec veškeré umění má pečovat o to, aby člověk pochopil své místo mezi ostatními lidmi. Ať chceme, nebo ne, jsme s ostatními svázáni vztahy, které si neurčujeme. A přitom víme, že když potkáme někoho dobrého, stáváme se lepšími. Což je odpověď i na to, na co jste se před chvílí ptala: dobrý film mi může pomoct zorientovat se v životě a najít cestu ven. Léčit.

Nechci být cynická, ale není ta úzkost jen rozmazlenost?

Víte co? Indiáni říkají, že je základní povinností mít se všemi lidmi dobré vztahy. Když jsem tohle poprvé slyšel, zarazilo mě to. Na světě je přece tolik kreténů a jsou lidi, se kterými musím bojovat - to jsem si vždycky myslel. Ale pak jsem došel k tomu, že je opravdu mou povinností mít dobré vztahy přinejmenším s lidmi, se kterými se musím vidět. Pokud to nedokážu, odrazí se to nemocí. Nemocí těla. Budu z té nenávisti celý sevřený, budu mít sevřené srdce, srdci neporučím, ono poroučí mně, a když něco nefunguje, přestane fungovat srdce. Proto je téma mezilidských vztahů tak obrovské a důležité.

Vaše filmy to dokazují, jsou jen o pošramocených vztazích.

Pro mě je to přitažlivé téma. I já si hledám cestu, jak najít harmonii. Všichni toužíme po harmonii, která je základem všeho. Je obrovské štěstí mít s lidmi, se kterými souvisíme, dobré vztahy.

Co vás přivedlo k filmu?

Nějak jsem se dozvěděl, že můj životní vzor, písničkář Vladimír Merta, vystudoval režii na FAMU. A říkal jsem si: To je borec! A to i přesto, že film mi do té doby přišel jako blbost.

Divné. Co ten pocit zlomilo?

Jeden film. Byl jsem za bráchou v Brně a zrovna dávali Tarkovského Rubleva a já jsem z toho filmu odešel a byl... no, najednou jsem byl někdo jiný. Ten film mě obrovsky zasáhl. Do té doby jsem netušil, že filmem jde vyjádřit tolik věcí, emocí... Pak se pozvolna vytahovaly z trezorů filmy šedesátých let - Ostře sledované vlaky, Černý Petr. Byl jsem nadšený. Najednou něco úplně jiného, než jsem viděl v tehdejší televizi a filmech, z nich jsem byl frustrovaný, jak se vůbec netýkají života. A najednou v Černém Petru cítím to postižení nekomunikací mezi otcem a synem a zároveň jsem se u toho řezal smíchy a zároveň mě mrazilo... Tohle všechno, co vám říkám, mě k filmu přitáhlo úplně chemicky. Jasně. Silně. Rajcovala mě možnost, že se jde vyjádřit tak komplexně. Šel jsem za kamarádem z gymplu, který uměl obsluhovat kameru, a říkám mu: Hele, Honzo, co kdybychom natočili film? A on: Tak jo, něco si vymysli. Já jsem začal přemýšlet. Od té doby jsem nepřestal. Přemýšlím o filmu pořád.

Takováhle náhoda?

To nebyla náhoda. Touha po nějakém sebevyjádření je v každém člověku. Každého to táhne, jen pokaždé jinou cestou, ať učí, píše, vyrábí něco... Je krásné, když touha po sebevyjádření splyne s profesí. A film je jeden z mála ostrovů svobody, kde to jde - s láskou a profesionálně.

U koho jste absolvoval režii na FAMU?

U paní Chytilové, což bylo obrovské štěstí. Začala poprvé učit, byla čerstvá a my jsme byli nažhaveni. Cokoli řekla, to jsme lapali, zároveň k nám měla drobně mateřský vztah, i já jsem k ní získal takový synovský vztah, ale byla to krutá matka, neodpustila nic, jen nám velmi upřímně předávala svoji zkušenost.

Byl jste na FAMU skvělý student?

Nebyl. K filmu jsem hledal cestu těžko. Měl jsem za sebou už vystudovanou stavařinu a stejně to šlo těžko. To třeba Saša Gedeon přišel na FAMU v osmnácti a jeden rok za druhým dělal geniální filmy. Takhle talentovaný jsem já nebyl, měl jsem pořád pochybnosti, jestli vůbec film můžu dělat. Nakonec jsem natočil jako absolventský film Akáty bílé, na škole se jim to docela líbilo, ale já jsem pochopil, jak je ten můj film blbej. Měl jsem s ním pekelnou zkušenost: byl jsem na projekci v Olomouci, seděl jsem v tom kině, film běžel a já jsem si od začátku do konce uvědomoval, jak nefunguje. To byla ohromná zkušenost.

Strašná, ne?

Ne, nejlepší! Z pozice nafoukaného famáka jsem spadl na dno a říkal jsem si: Tak, já prostě ten film nemůžu dělat. Reklamu dělat nechci, do televize točit pořady taky ne, na školu jsem šel, abych dělal film. Tak jsem šel krmit koně.

To muselo být šílené rozhodnutí.

Ale nebylo. Od svých rodičů jsem už nemohl čekat, že mě budou dál živit, něco jsem udělat prostě musel. Tak jsem místo toho, abych se vydal někam do světa jako většina mých kolegů, jel krmit koně do Německa.

Takováhle rezignace?

Ne, návrat k bodu nula. Byl jsem nic, nikdo. Na louce jsem opravoval ohradníky, podestýlal koňům, dával jim krmení, sbíral kamení... bylo to super. Napsal jsem tam první verzi Divokých včel.

Celý rozhovor s režisérem Bohdanem Slámou si přečtěte v tištěné verzi Instinktu, který vyšel 1. března 2012.