Její Libuška v novém filmu Láska je láska kouří trávu a navzdory věku prožívá lásku se svým bývalým spolužákem. Eliška Balzerová jde z role do role. V Divadle Na Fidlovačce hraje v sedmi hrách a filmoví režiséři ji znovu objevili. Předloni získala Českého lva za roli sexuchtivé Vilmy z filmu Ženy v pokušení, loni točila muzikálovou komedii V peřině a právě teď ji můžete vidět ve snímku Milana Cieslara o lásce v mnoha podobách.
Ve filmu Láska je láska hrajete zamilovaný pár s Petrem Nárožným. Není to vaše první spolupráce?
Paradoxně ano, za celý náš herecký život jsme se ve filmu ani na jevišti nepotkali. Setkání s ním považuju za jedno z největších pozitiv tohoto natáčení, protože nám spolu bylo moc fajn. Hrát milostné scény včetně té postelové tak, aby to v našem věku vyznělo přirozeně a věrohodně, není vůbec jednoduché. Musíte si s hereckým partnerem padnout do noty, což se nám naštěstí stalo. Petr je velmi noblesní, chytrý a taktní muž.
V čem jste si tak rozuměli?
Myslím, že máme podobný smysl pro humor. Petr mi po skončení natáčení napsal hezkou esemesku, že ho potěšilo, když to zjistil. Zúročili jsme to i v našich rolích. Hrajeme bývalé spolužáky z gymnázia, kteří se do sebe zamilují až jako důchodci, takže v tom musí být kousek humorné nadsázky. A nejen proto, že jde o komedii… i když já tomu filmu říkám komedie s několika vážnými tématy.
Například jakými?
Například tam jde o vztah většinové společnosti k menšinám, ale taky o naši schopnost pomáhat handicapovaným lidem. Objeví se tam i téma měkkých drog, které jako filmová Libuška nazývám léčivkami a pokuřováním marihuany se pokouším zabrzdit svoji postupující Alzheimerovu chorobu.
Jako květinové dítě šedesátých let jste asi marihuanu neochutnala poprvé?
Jasně. Nosili jsme kalhoty do zvonu, korálky, kytky ve vlasech… Zakázané ovoce chutná nejlíp, a tak mě tahle zkušenost taky neminula.
A věříte léčivým účinkům téhle rostlinky?
Myslím, že spouští v těle určitou chemii, která je schopna potlačit bolest, právě třeba u lidí s Alzheimerovou chorobou nebo roztroušenou sklerózou, a taky uvolňuje svalové napětí a bolesti kloubů.
Co je pro vás v manželství důležité?
Vážit si jeden druhého. Možná kdybyste se mě zeptala před třiceti lety, řekla bych vám, že mužský musí být fešák a mít úzký boky. To jsem taky zažila, když jsme spolu začali chodit a pádlovali na vodě a já se na něj dívala, jak má hezký široký ramena, a říkala si, to mám ale pěknýho chlapa. Teď po letech je ale pro mne důležitější, když si můžeme promluvit třeba o tom, jak se doba mění a jak máme pocit, že do ní už moc nepatříme. Že se třeba v půlce večera rozhodneme pro její bojkot, vypneme počítače a odejdeme někam na skleničku, jak my říkáme do ilegality. To společné spiklenectví je úžasná věc. Jsou zkrátka věci, které si můžeme říct jenom my dva, a víme, že se to nikdy ani proti jednomu z nás neobrátí. To, že s ním můžu sdílet to dobré i zlé, mi dává schopnost nadhledu, protože on se tak na život umí dívat.
