Dara promluvila o nehodě: Mám se stát šansoniérkou?

Pod koly jejího vozu v červenci zemřel člověk. Dosud nebyla prokázána její vina, či nevina. Výčitka, že byla svým velkým autem na špatném místě ve špatný čas, však nad Darou Rolins viset zůstává. Nyní se rozhodla poprvé o neštěstí promluvit.

V těchto dnech by měla policie ukončit vyšetřování. Zatím pořád není jasné, jestli jste formálně nevinná, nebo jste jela rychle či v protisměru...
Táhne se to neuvěřitelně dlouho, ale prý to bývá i déle. Jsem zkrátka jedna z mnoha, stojím ve frontě a čekám, až se k mému případu dostanou povolaní a rozhodnou. Nyní by už měl být hotový znalecký posudek. Dnes mám svátek (středa 22. září, pozn. red.) a chodí mi esemesky typu: "Už je to za tebou, teď už jen vše dobré!" Lidi mají pocit, že když se o mně momentálně nepíše, je to vyřešené. Ale není. Konec nenastal. Může se to vyvíjet všelijak.

Třeba až k soudu, když se ukáže, že jste nedodržela povolenou rychlost. Dříve jste občas říkávala, že ráda jezdíte rychle.
Je pár věcí, kterými jsem si stoprocentně jistá. A jedna z nich je, že jsem nejela rychle. Připouštím, že rychlá jízda mě baví, ale dovoluju si to na bezpečném úseku dálnice. Ne když mám na zadním sedadle v sedačce malé dítě. V Šáreckém údolí ani nejde jet rychle, jsou tam serpentiny, samá díra, úzká vozovka, stěží se tam vejdou dva vozy, a když potkám autobus, musím couvat. Nejsem obviněná ani obžalovaná, ale je mi jasné, že se vyšetřování může posunout do dalšího levelu. V tomto případě mi moje známá tvář nepomůže, spíš naopak. Nejsem anonymní a cokoli se stane, může se nafouknout. Policie vnímá i ten mediální tlak, nedopustí ani stín pochybností, takže i kdyby přišla na jediné možné provinění ze sta možných, pošle to k dalšímu šetření. Opravdu teď nejsem v pozici, kdy bych se mohla bít v prsa a volat: "Nic se nestalo, nebyla to moje vina!" Do té doby jsem si myslela, že mám nějaké problémy...

A co pro vás byl předtím největší problém?
Asi náš složitý vztah s Matějem. Strašně se milujeme, ale v pravidelných intervalech zjišťujeme, že spolu vlastně pořád neumíme žít. Žádný jiný chlap pro mě nemá větší váhu a cenu, je to táta Laury, a skvělej. O to víc bolí, když to nefunguje tak, jak si představujete. Jako kdybychom se motali v začarovaném kruhu. Ale asi i díky té nehodě už vím, že některé věci prostě řešit nejde a že je to tak méně bolestivé než jakékoli radikální řešení. Jsme prostě nekonvenční rodina a nekonvenční pár. Už se nechceme předělávat, máme svoje světy. Možná se dá fungovat i na dvou adresách, v tom jsem možná ještě větší pankáč než Matěj.

Dítě nepočká, až vám bude líp, že?
Jasně, Lauru to nezajímá, ona se chce ráno probudit, aby to kolem ní swingovalo, nejlépe aby se všichni smáli. Ona je slunce, ještě nikdy se neprobudila s brekem. Vstává: "Haló jsem vzhůru, pojďme si hrát!" Je jako kreslená postavička. To je velká pomoc a motivace. Větší než hudba.

Ta vám pomáhala?
Právě že vůbec. To byl šok, dosud mi pomohla vždycky. Najednou není ani do skoku ani do zpěvu. Dokonce jsem si někdy uprostřed těch bezesných nocí vůbec nedovedla představit, že ještě někdy vylezu na jeviště. Vždyť moje práce je tanec, zpěv, show, tralala, ejchuchu. Co budu dělat? Bude ze mě  smutná šansoniérka? Já toho opravdu zas tak moc neumím.

• Proč cítí vinu?
• Bojí se případného soudu?
• A proč s ní po nehodě mluvil Marián Labuda?

Odpovědi na tyto i další otázky najdete v časopisu TÝDEN, který vychází v pondělí 27. září.