Stoupá po hvězdně hereckém schodišti docela svižně. Masovou popularitu Jitce Čvančarové zajistily dva televizní seriály a také účast v taneční televizní soutěži, ve které překvapivě rychle skončila.
Byla byste raději pokračovala v taneční soutěži?
Chtělo se mi tancovat dál, byli jsme rozjetí, ale nebrala jsem to jako prohru, jako souboj - jsou jiné věci, za které je potřeba v životě bojovat. Ale s tancováním jsem nepřestala. Domluvili jsme se s mým tanečníkem Lukášem, že se nám nechce skončit, a už příští týden máme trénink.
Znovu ten kolotoč?
Už si to můžu řídit sama. Šla jsem do toho proto, že mám tanec strašně ráda, krásné vyžití, ale potom jsem nemohla uvěřit, jak je to těžké. Dlouho jsem z ničeho nebyla tak zničená. V tréninkových začátcích jsem si připadala hrozně neohrabaná, tlustá, ošklivá, pomalá. Jsem netrpělivá, když hned nevidím pokroky.
To jste asi čekala - připravila jste si na to tedy kondici?
Ne cíleně, ale ano. Den před začátkem tanečních tréninků jsem přiletěla z Tibetu, kde jsme na letiště došli v podstatě pěšky, přes čtyřtisícové hory. A skočila jsem rovnou do toho tanečního pozlátka.
Cesta do Tibetu? Trochu módní záležitost.
Těžko. Povrchní lidi, co se řídí podle módního diktátu, by za tři dny zešíleli, nevydrželi by tam. Já ráda cestuju, vyčistím si při tom hlavu a získám nadhled nad tady tím občas běsným životem. Toužila jsem poznat Tibet, tak jako ještě spoustu míst ve světě. Moji přátelé, cestovatel a horolezec Ruda Švaříček a filmař Steve Lichtag, jeli do východního Tibetu sbírat materiál na film a vzali mě s sebou jako parťáka. Byla jsem nadšená. Jelo nás pět, tři kluci a dvě holky.
Hledala jste tam i to, co se většinou deklaruje - smysl života, novou cestu?
Nepotřebuju měnit svou myšlenkovou základnu. To vůbec ne, stojím pevně na svých nohou.
Více si přečtete ve vánočním čísle časopisu Instinkt, který vyšel ve čtvrtek 16. prosince.
