Lejla a Aida Abbasovy se skvěle doplňují. Hodně dlouho si ale svůj vztah budovaly. Léta hledaly, co mají společného. Přitom rasismus jim oběma první facky vlepil už ve školce. Málokdo z nás nesměl za čáru, za kterou si hrály ostatní děti.
V čem se od sebe odlišujete? Lejlu znám léta a řekla bych, že je chaotická, hyperaktivní, neklidná…
Aida: Já jsem trochu jiná. Klidnější, organizovanější. A myslím si, že věci víc plánuju. Lejla je impulzivní. Ale v dobrém slova smyslu!
Lejla: Aida je větší diplomat než já.
Aida: Ono to souvisí i s tím klidem. A s věkem. Čím jsem starší, tím líp se učím zvládat komplikované situace.
Lejla: Co tím chceš říct? Že já se to nikdy nenaučím, nebo co? Tohle tedy nebyla zrovna diplomatická odpověď.
Aida: Ale tak jsem to nemyslela! Když ty chceš něco říct, tak to prostě řekneš. A v některých situacích je ti úplně jedno, co to způsobí.
Lejla: Nejdřív se vždycky najdu v chaosu, ve kterém až v další fázi hledám řád. Aida si ten řád rovnou udělá a prostě v něm je. Na druhou stranu se ze mě stal v práci a domácnosti až extrémní puntičkář, čímž děsím kolegyně z neziskovky a bavím mámu se ségrou.
Jaké bylo setkání po letech s vaším otcem?
Aida: Hodně emotivní. Sešli jsme se nejprve na neutrální půdě v Egyptě před Vánocemi. A já pořád říkala: "Hlavně nebudeme brečet!" Samozřejmě první, co jsme udělaly, bylo, že jsme se obě rozplakaly. On přicházel - a ten člověk vypadal úplně jako já. Ségra se od první chvilky začala klepat a pořád jen opakovala: "Ježíš, vy jste úplně stejný. Úplně stejný."
Vaše budoucnost je v Africe, nebo tady?
Aida: Já si myslím, že tady. Ale jsem ráda, že jsme tam našly kořeny. A taky si myslím, že všechny nás hrozně stmelil Lejlin malej. Najednou si připadám, jako že jsme konečně zase po dlouhé době rodina. A navíc v ní máme chlapa! To je dobrý. My vždycky byly jen tři ženský. Nikdy tam nebyl ten otec. Vždycky i feny, všechno jen se ženským pohlavím.
Lejla: My jsme měly synchronní s fenou i ty ženský věci! To bylo příšerný.
A Lejlo, ty teda Afrika, nebo Evropa?
Lejla: Já bych hrozně chtěla napůl. Žiju ale s partnerem, který Afriku jako já nevnímá. A protože doufám, že právě s ním dožiju, musím to nějak vykoumat. Ale hrozně chci, aby malej v Africe aspoň půl roku chodil do školy. Na tom trvám a chci na tom trvat. A už jsme to doma několikrát otevírali. A ještě budeme.
Aida: To bych chtěla slyšet.
Lejla: Chtěla bych, aby si Davouš zkusil slumovou školu. Aby věděl, o co jde, a vážil si toho, co má tady.
Michael Kocáb bude taky částečně žít v Africe?
Lejla: V mých snech jo. Jestli v jeho, to nevím.
Aida: To bych řekla, že ne.
* Proč se se sestrou nenáviděly?
* Proč Lejla odjela do Afriky?
* Co je zklamalo na jejich otci?
* Co Lejlu překvapilo při porodu?
Odpovědi na tyto i další otázky naleznete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 23. července.
