Tereza Maxová se věnuje charitě přes patnáct let. Jako matka tří potomků nemá moc volného času, adopci nebo osvojení čtvrtého dítěte ale do budoucna nevylučuje.
Vaše nadace funguje již patnáct let. Co považujete za dosud největší úspěch?
Vždycky jsem říkala, že kdyby člověk pomohl alespoň jednomu dítěti, změnil mu život, tak celých těch patnáct let mělo smysl. My jsme viděli spoustu příběhů s dobrým koncem. To je pro mě největší zadostiučinění.
Nadace podporuje magazín Edice Otvíráme o právech dětí a péči o ně. Jaké je poslání projektu?
Edice je takové okno s čerstvým vzduchem. Když se řekne Nadace Terezy Maxové, tak si hodně lidí myslí, že pomáháme jednomu kojeňáčku. Pod těmi odbornými brožurami si vůbec nedovedou představit, o čem problematika opuštěných dětí je, nedovedou si představit pěstounství, náhradní rodinnou péči, jak fungují terénní práce. V současné době, kdy probíhají legislativní změny, je nutné lidi informovat i o rizicích systémových změn. Protože jsme nadace apolitická, tak my změny neděláme, ale věříme, že transformace nutná je. Proto se snažíme alespoň dát touto edicí odborníkům prostor, aby řekli, jaká vidí rizika, jak vidí změny oni.
Jak složité je pro nadaci shánět sponzory?
Je to složité, ekonomická situace není nejlepší. Když se snižuje budget, tak to většinou začíná u marketingu a charity. Já si myslím, že naše nadace funguje díky tomu, že dovedeme lidi přesvědčit, že peníze jdou konkrétním dětem. Spolupracujeme většinou na dlouhodobých projektech. Možná, že se nám daří pomáhat proto, že za těmi penězi vždy stojí konkrétní příběh. Každoročně získáme 16 až 20 milionů korun.
Stále se vám daří najít si čas k návštěvě kojeňáků?
Nejen kojeňáčků, ale třeba i pěstounských rodin a azylových domů. Ten směr se rozšířil. Začali jsme jedním kojeňáčkem, potom jsme zjistili, že je mnoho dalších kojeneckých ústavů a dětských domovů, které jsou na tom finančně špatně, to bylo před těmi 15 lety. Postupem času zjistíte, že i když jim tam člověk postaví zlatý zámek, tak to situaci neulehčí. Takže jsme se snažili přijít na to, proč se děti do těch ústavů dostávají, a věnovat peníze na prevenci. A neziskovek, které se s námi prevenci nebo praxi s rodinou věnují, je spousta. Ta práce se tak rozšiřuje. Baví mě. Mám své tři děti, tak je to náročnější, ale dělám to ráda, protože to dává smysl. Partner i moje maminka mi vždycky rádi pomůžou s hlídáním.
Dovedete si představit, že si k svým třem dětem ještě jedno adoptujete?
Když jsme měli dvě děti, tak jsme o tom s Burakem uvažovali velmi vážně. Ale je to obrovská odpovědnost. Musíte na to dobře připravit i své vlastní děti. Možná moje činnost v nadaci pomůže dětem víc, než kdybychom měli jedno děcko v pěstounské péči nebo adoptované. Ale uvidíme. Člověk nikdy nemůže říct nikdy. Třeba jednou, až děti odrostou. Teď si to nedovedu představit. Ale jsou lidi, kteří to zvládnou, kteří si dokážou vzít postižené děcko a věnovat mu lásku a zázemí.
Jak to děláte, že i jako matka tří dětí vypadáte stále úžasně?
Kila jdou dolů, protože to nestíhám. A geneticky nemám předpoklady k tloustnutí, ani moje maminka je neměla. Vždycky odcházela z porodnice a padaly jí boty. Jsem něco podobného. Když odcházím z porodnice, tak jsem téměř na své váze. Mám to štěstí. Ale nemyslím, že být hodně hubená je vždycky zdravé, takže se spíš snažím nějaké to kilo nabrat. Člověk by měl mít silnou imunitu a mít obalené nervy. To je důležité.
