Nové bydliště
Veronika Žilková: Už je to jisté, stěhujeme se do Brna

Herečku Veroniku Žilkovou čeká v nejbližší době stěhování do Brna.  Její manžel Martin Stropnický začátkem dubna opustil funkci ředitele vinohradského divadla a nyní aspiruje na post ředitele Mahenovy činohry. Žilková stěhování potvrdila on-line deníku TÝDEN.CZ na sportovní akci blízko pražské Brumlovky, kam zavítala s dcerou Kordulkou.

Martin Stropnický možná obsadí místo uměleckého šéfa činohry Národního divadla v Brně. Dokázala byste si představit tam žít?

Já bych si to určitě dokázala představit, docela ráda bych tam žila, protože jsem nikde jinde, oproti mému muži, který žil v Římě, Turecku, nežila. Já jsem žila vždycky jenom v Praze, takže pro mě by Brno byla příjemná změna. Akorát tu ale máme děti, vnuka a práci. My jsme to ještě před měsícem netušili, že by nějaká taková nabídka přišla.

Takže počítáte se stěhováním?

Asi částečně v Brně žít budeme. My tam máme rodinu a naše Kordulka tam jezdí od dětství na prázdniny. Říká mu: Moje Brnečko.

Držíte manželovi palce, aby to teda vyšlo?

No ono nemá co nevyjít. On tam nastupuje. Je to potvrzené. Martin v činohře příští týden začíná jako režisér se zkouškami Romea a Julie.

Ať se nebavíme jen o práci, jak relaxujete? Jste sportovně založená rodina?

Ano, jsme. My provozujeme sport, který se jmenuje život (směje se). U nás doma se žije hodně sportovně a hodně adrenalinově. I ve sportu se musí vydržet nějaká námaha, proto, aby pak byla nějaká odměna. To je jako, když vyšlápnete hodně vysoký kopec a pak se svezete dolů. Já myslím, že takhle my žijeme každý den. To divadlo je prostě fyzicky náročné, takže já v podstatě chodím jen na nějaké rehabilitační cvičení kvůli zádům, jinak na žádný sport čas nemám a těším se, že si teď dovezu domů nové kolo, které jsem si tady v showroomu koupila, a budu jezdit na kole.

Jezdila jste na kole se svými dětmi, když byly malé?

Jako mladá matka jsem na kole s dětmi jezdila. Doteď byla Kordulka tak malá, že se s ní nedalo jezdit na silnici, ale teď už je velká a můžeme vyrazit.

Vzpomenete si, kdy jste si poprvé sedla na kolo?

Pamatuji si to přesně, protože když jsem si poprvé sedla na kolo, tak jsem se málem zabila. Spadla jsem ošklivě na náplavce u Vltavy. Bydleli jsme na Smíchově a máma mě učila jezdit na nábřeží a já jsem spadla z kola dolů k Vltavě, což byly asi dva metry. Ztratila jsem na chvíli vědomí, a pak jsem na kolo už dlouho nechtěla. Znovu jsem na něj vlezla asi až v páté třídě. Měla jsem z toho dlouho trauma, potom, co mě máma pustila....

Opravdu?

Já jsem pak nebyla schopná ani učit své děti, protože jsem k tomu měla trošku odpor. Ale dnes to beru jako sedavý sport, který se hodí pro padesátiletou ženu, takže si na kolo ráda sednu a projedu se. 

Manžel také rád jezdí na kole?

Ano, ten taky. Když byl v Římě velvyslanec, tak jezdil denně na kole. Pro něj není ujet padesát kilometrů problém, což chce i malinko po mně. Já mu to ale vracím v zimě, protože já jsem lyžař, on není. On mi koupil k narozeninám kolo a já jemu běžky, oba dva jsme měli pak z těch dárků velkou a upřímnou radost (směje se).