Laskavý humor a sklon k poetické hravosti tvoří základ veškerého díla Zdeňka Svěráka. Docela nenápadně se tento scenárista, divadelník, herec a autor písniček pro děti stal jednou z největších osobností českého filmu. A dosáhl i na filmového Oscara. Jeho Divadlo Járy Cimrmana představuje už léta oázu inteligentní zábavy. Bývalý učitel, narozený na Den učitelů, oslaví v pondělí 75. narozeniny.
"Dívám se na svět očima malého kluka," říká Svěrák. Skoro všechny jeho filmy patří do Zlatého fondu české kinematografie a mnohé repliky z nich zlidověly. Má pochopení pro druhé a veliké nadání pro veselo: "Všechno, co jsem kdy psal, jsem psal za jediným účelem. Aby bylo veseleji. A později se do toho přimísil prvek jistého soucitu, jímavosti."
Jára Cimrman
Divadlo je pro něj zdrojem energie a divadlu Járy Cimrmana dává stále velký kus svého talentu. Reference o fiktivním rodákovi Járovi Cimrmanovi jsou natolik charismatické, že byla po tomto géniovi pojmenovaná i skutečná planetka číslo 7796. A o představení je stále veliký zájem.
V divadle byl Svěrák nerozlučnou autorskou dvojicí s Ladislavem Smoljakem, dnes již zesnulým. Spolu napsali i filmy, jež patří k tomu nejlepšímu v šedivém dvacetiletí 1969-1989: Vrchní prchni a Kulový blesk.
Vedle Smoljaka realizoval další Svěrákovy scénáře i Oldřich Lipský - Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero či Tři veteráni. A Jiří Menzel zase vystihl poetickou linii jeho scénářů ve snímku Vesničko má středisková. V porevoluční době se odehrává výjimečné spojení otce-autora a syna-režiséra s Janem Svěrákem, navíc podpořené otcovou hereckou účastí ve filmech. Jejich Kolja získal Oscara (Obecná škola a Vesnička byly také nominovány), Vratné lahve zase dostaly Českého lva za scénář.
Co je vám, doktore?
Svěrák herec byl lehce pedantickým otcem ve filmu Na samotě u lesa, idealistickým zubařem v Co je vám, doktore?, starým mládencem se znovu objeveným smyslem pro cit v Koljovi. Jeho role v Olmerových filmech z 80. let Co je vám, doktore? a Jako jed zase působivě zrcadlí melancholii mužského stárnutí.
"Myslím, že dobrý člověk je tak každý třetí. Rád ukazuji hodné lidi. Ono to třeba udělá něco i s těmi ostatními: jsou pak nahlodaní, že by mohli být také dobří," drží se Svěrák své filozofie optimismu. Láska k psanému slovu v něm rostla už v dětství, stráveném na pražském Bohdalci, u rozvodny Praha-jih, kde pracoval jeho tatínek (viz film Obecná škola): "Chtěl jsem být spisovatelem, tak jsem si řekl, když budeš učitelem češtiny, naučíš se zaprvé pravopis a zadruhé zjistíš, co už bylo napsáno, abys nenosil dříví do lesa."
Na škole se seznámil s Miloněm Čepelkou, díky němu se dostal do rozhlasu a seznámil se s Jiřím Šebánkem. Společně založili Divadlo Járy Cimrmana. Ve škole potkal i Smoljaka. Svěrákův styl psaní je věcný. Přesně volená slova umí použít na správném místě, objevit zasuté výrazy, jiné použít nečekaně. Dokáže sdělovat myšlenky pomocí jednoduchých , srozumitelných vět. Umění živého dialogu si vypěstoval v rozhlase a při psaní divadelních her. A schopnost vtipné pointy prý zdědil po tatínkovi.
Na volné noze
Byl učitelem, redaktorem Československého rozhlasu. Po roce 1969 se živil hlavně divadlem. V 70. letech se stal scenáristou na Barrandově, od začátku 90. let je na volné noze. Z letité písničkové spolupráce s Jaroslavem Uhlířem vznikly mimo jiné písně Holubí dům, Není nutno, Dělání i Severní vítr.
Legrace je pro Svěráka nutností: "Když se pořádně zasměju, mám pocit obrovského štěstí. Hmatatelný i fyziologicky." Je pyšný na svůj podíl na vzniku vozíčkářského centra Paraple. Teď zase pomáhá dětem najít ztracenou lásku ke knize a čtení v projektu Čtení pomáhá. A národu občas v televizi uloží nějaký ten diktát.
"Lidi si představuju jako koláče," říká Svěrák. "Z každého musím část - to, co se mi na něm nelíbí - vykrojit. U někoho větší, u někoho menší. Ale i když je vykrojeným, pořád zůstává koláčem. A chutná vám to, co je na něm jedlého."
