Lidé si ho v posledních dnech nejvíc spojují s postavou policejního vyšetřovatele Tomáše z Kriminálky Anděl. Pro něj to však už je minulost. Stejně jako sen, že bude profesionálním lyžařem nebo knězem.
Bylo pro vás natáčení Kriminálky Anděl něčím kuriózní?
Kriminálka Anděl je určitě specifická v tom, že tým lidí, který ji dělá, se od doby vzniku první série nezměnil. Byl to vždycky hodně intenzivní půlrok natáčení. Během těch tří let jsme spolu stihli ledacos prožít, nejen profesně, ale i lidsky. Bylo to fajn, sedli jsme si. Dějové schéma jednotlivých dílů je sice velmi podobné - něco zkrátka vyšetřujete -, ale pro mě byly oživením akční scény, u kterých jsem se mohl trochu víc hýbat, a taky časté natáčení v exteriérech. Poznal jsem díky tomu víc Prahu.
Nestalo se, že by kamarádské vztahy, o kterých mluvíte, někdy na place paradoxně působily problém?
Snad nestalo, ale vím, o čem mluvíte. Když se při natáčení sejdete s dobrým kamarádem, můžete se někdy zapomenout koncentrovat a pak se vám ztratí třeba i téma konkrétní situace, o které hrajete, a to je průšvih. Je potřeba si tohle umět ohlídat. Na druhou stranu, když hrajete s někým, ke komu chováte přirozené sympatie, může to scéně hodně pomoct, na divadle i ve filmu.
Absolvoval jste v rámci přípravy na roli policisty Tomáše nějaký speciální výcvik?
Ne a to byla možná škoda, ale já jsem tam zase neměl tolik scén, kde bych to mohl nějak zvlášť zhodnotit. Většinou jsem jen doběhl, vytáhl odznak a řekl něco ve smyslu, jste podezřelý z toho a z toho. Scény, kde se dostaly ke slovu třeba zásahové jednotky, točily skutečné profitýmy. Nás jsme byli vždycky poučeni, jak se správně drží zbraň. Vlastně to působilo komicky, protože v té pohotovostní poloze držíte pistoli s lokty u těla a vypadáte u toho lehce retardovaně. Až když se střílí, tak natáhnete paži. Taky jsme se dozvěděli, že to, jak v amerických filmech běhají s pistolí efektně u ucha, je v reálu úplný nesmysl.
Přemýšlel jste o tom, co asi při své práci prožívá skutečný kriminalista? 
Myslím, že to není sranda. Ti chlapi jsou vystaveni velkému stresu a vypětí, navíc jsou často přímo konfrontováni se smrtí. Znám se s jedním klukem, který byl členem zásahové jednotky, a vím, že to nemají jednoduché. Především proto, že to, čím si prošli, si musí nechat pro sebe, takže je všechny ty frustrující zážitky stravují zevnitř. Já bych se tím nemohl živit ani náhodou.
Musí to být odvaha. Jste odvážný?
Snažím se. Každý druhý všední okamžik vyžaduje nějaký druh odvahy nebo spíš schopnost nemít strach. Zkouším si uvědomit, že strach je jen výplodem naší mysli, že ve skutečnosti neexistuje, a to mi občas pomůže ho zdolat. Žít beze strachu je pro mě důležité.
Je pro vás odvaha odmítnout sice plytkou, ale zato finančně velmi dobře ohodnocenou roli, i když víte, že byste tím třeba na čas dobře zabezpečil rodinu?
To je komplikovaná věc. Vždycky zvažuju, jestli kvalita té role je pro mě skousnutelná. Ale říkám upřímně, nevím, jaký bych byl hrdina, kdybych skutečně neměl na jídlo nebo na bydlení a nutně potřeboval peníze.
Měl jste jako kluk své hrdiny?
Měl a mám dodnes. Protože jsem se odmala hodně věnoval lyžování a tenisu, četl jsem rád životopisy slavných sportovců. Vzhlížel jsem ke Kodešovi, Lendlovi, Borgovi i McEnroeovi. Oni pro mě byli opravdové vzory. Ale obdivoval jsem i Belmonda ve Zvířeti. Raquel Welchovou pochopitelně taky, ale ze zcela jiných důvodů.
Vyrůstal jste se dvěma sestrami. Jaký jste měli vztah?
Se starší sestrou jsem se "seznámil", až když jsem chodil na gymnázium, protože mezi námi byl čtyřletý věkový rozdíl a to je v dětském věku docela dost. Chvíli trvalo, než jsme si začali víc rozumět. Ona mě vždycky štvala tím, jaká byla spořádaná, úhledně psala a ve svých věcech měla vždycky pořádek. Já škrábal jako kocour, v pokoji jsem měl binec a její dokonalosti jsem nikdy nedosáhl. A k té o pět let mladší sestře jsem měl spíš opatrovatelský vztah. Ovšem když na to přišlo, měl jsem v ní i parťáka pro hry, kde jsem já mohl být tou autoritou, což jsem si patřičně užíval.
