Adolf Hitler měl rád hudbu ruských skladatelů. A nevadilo mu, pokud ji interpretovali židovští sólisté. Nedávno odhalená Hitlerova sbírka šelakových desek je plná důkazů o tom, že příslušníky národů, které považoval za "podlidi" a jejichž uměním navenek opovrhoval, bral na milost v soukromí, pokud šlo o špičkové hudebníky.
Sbírka obsahuje například album s kompozicemi ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského v interpretaci židovského houslisty Bronislawa Hubermana, informoval v pondělním vydání německý magazín Der Spiegel.
O Hitlerově sbírce gramofonových desek vědělo až do minulého týdne jen pár nejbližších přátel a příbuzných jejího druhého majitele, nedávno zesnulého ruského historika Lva Bezymenského.
Bezymenskij se k nim dostal v roce 1945, když byl na konci války po Hitlerově sebevraždě jako velitel vojenské rozvědné služby 1. běloruského frontu v Berlíně pověřen inspekcí říšského kancléřství, včetně führerova bunkru.
Stejně jako ostatní jeho kolegové si mohl z Berlína odvést nějaký ten "suvenýr". Za několika ocelovými dveřmi uzamčenými speciálními klíči objevil seřazené dřevěné bedny, převážně s nádobím a dalšími věcmi z domácnosti, určené ke stěhování do Hitlerova alpského sídla.
Jednu z beden dal hudbymilovný Bezymenskij poslat zvláštním vlakem do Moskvy. Na půdě jeho dači v Nikolině Goře u Moskvy se tak ocitly nejen Beethovenovy klavírní sonáty či opera Bludný Holanďan od Richarda Wagnera, ale také desky s díly Čajkovského, Alexandra Borodina či Sergeje Rachmaninova.
Na každé z nich byla nalepena etiketa s označením Führerhauptquartier ("vůdcův hlavní stan") a pořadové číslo. Například pod inventárním označením "Führerhauptquartier 840" se skrývá nahrávka firmy Electrola s árií Smrt Borise Godunova od ruského skladatele Modesta Musorgského v podání slavného ruského pěvce Fjodora Šaljapina.
Jsou tu i nahrávky rakouského židovského klavíristy Artura Schnabela, jehož matka na rozdíl od zbytku rodiny neopustila po uchvácení moci nacisty v roce 1933 Německo a později byla deportována do Terezína a zavražděna.
"Považuji to za čirý výsměch. Miliony Slovanů a Židů musely zemřít kvůli rasové ideologii nacistů," řekla časopisu Der Spiegel Alexandra Bezymenská, dcera dlouhodobého majitele Hitlerovy sbírky, jenž zemřel v červnu ve věku 86 let.
Ve své programové knize Mein Kampf (Můj boj) přitom Hitler píše, že "židovské umění nikdy neexistovalo, a tudíž ani dnes neexistuje". "Královny všech umění, architekturu a hudbu", podle Hitlera Židé neobohatili "ničím původním".
Sama Bezymenská se o existenci kolekce, o níž nyní zpravila novináře, dověděla náhodou v roce 1991, když se vydala na půdu jejich dači hledat badmintonovou raketu. Ve stísněném a temném prostoru zavadila holení "o něco tvrdého", líčí třiapadesátiletá žena. Byl to "štos desek". "Tati, co to je a proč to leží na sýpce?" otázala se. "Vždyť vidíš - šelakové desky. Já už léta poslouchám cédéčka," zabručel prý tehdy sedmdesátiletý Lev Bezymenskij.
Rozvádět celou záležitost se mu nechtělo. Po válce uznávaný historik a profesor na moskevské vojenské akademii zřejmě nechtěl, aby jej obvinili z rabování. O svém "úlovku" se nezmiňuje ani v žádné ze svých knih o Hitlerovi.
V odkazu, který po sobě zanechal a který sepsal před třemi roky na naléhání své dcery, Bezymenskij o sbírce napsal: "Byly to záznamy klasické hudby v podání nejlepších orchestrů Evropy a Německa s nejlepšími sólisty své doby... Překvapilo mě, že obsahovaly i ruskou hudbu."
Profesor však desky poslouchal se svými nejlepšími přáteli a tu a tam je dokonce, jak sám píše, půjčoval hudebníkům, například dirigentovi Kirillu Kondraščinovi nebo slavným pianistům Emilu Gilelsovi a Jakovu Sakovi.
FOTO: z.about.com
