Přestože ve skutečnosti je chytrá a příjemná, většina lidí ji zná jako "blbou blondýnu". Často a ráda je také za mrchu. První velká filmová role Ivy Pazderkové ve snímku Tady hlídám já to jen potvrzuje.
Irský herec Colm Meany mi jednou řekl: Mně film voní po bezu. Voní i vám po něčem?
Mně voní film asi po cateringu. Ať totiž točíte venku, nebo vevnitř, právě catering má specifickou vůni. Mísí se v ní aroma kávy a všech levných ingrediencí zabalených do kouře. Pamatuji si to od chvíle, kdy jsem vůbec poprvé dělala komparz.
Máte v cateringu oblíbenou specialitu?
Ono je to všude velice podobné. Ale vzpomínám si, že jednou v Ostravě dělali kluci skvělou tvarohovou pomazánku. Tu jsem měla moc ráda.
Ve filmu Tady hlídám já máte zásadní roli mrchy. Vy je hrajete dost často.
Ano, mrchy nebo rozervané a zoufalé ženy. Na to jsem vhodný typ.
Vy jako křehká blondýnka jste si nikdy nezahrála princeznu?
Jen jednou, už je to hodně dávno. Bylo mi asi čtrnáct a moje princezna měla velmi zlou povahu. Přesto mi tehdy ještě někdo dokázal uvěřit, že jsem princezna.
Promiňte, ale na mrchu nevypadáte. Je těžké se na takovou roli připravit?
Děkuji za kompliment, to jsem sama ráda. Je těžké se připravit na každou roli. Pravdou ovšem je, že na ty mrchy to jde tak nějak snáz. Ve filmu Tady hlídám já jsem se hodně soustředila na to, abych byla věrohodná a nikoli jen lacině humorná a bulvární. Měla jsem dost jasnou představu a režisér to respektoval. Často mi vyšel vstříc.
Vaše postava Milada jde velice tvrdě za svým cílem. Dokážete taky jít takříkajíc přes mrtvoly?
Pořád se učím asertivitě. Ale že bych dokázala na všechno zapomenout a neohlížet se na nikoho dalšího, tak to opravdu ne.
Zatímco Milada je manažerka a ještě k tomu vědkyně, která má ráda řád, o hercích se říká, že milují chaos. Je to pravda?
Já si myslím, že chaos je pro mou práci a kreativitu nějakým způsobem nezbytný. Je pro mě mnohem inspirativnější dlouho hledat tužku a teprve pak si s ní napsat poznámku, než celou dobu vědět, kde ji mám a jít najisto. Pravda, s přibývajícím věkem je to trochu vyčerpávající. Nicméně na druhou stranu je nutné říct, že právě disciplína je v hereckém prostředí velmi důležitá. Nikdy nepracuju sama a to s sebou nese notnou dávku ohleduplnosti a zodpovědnosti k ostatním lidem.
Přesto se tvrdí, že je těžké najít si mezi herečkami přítelkyně. Jak moc jste závislá na vztazích v divadle?
Řeknu to takto: nejsme žádní pionýři a nemáme tudíž žádný pionýrsky pevný kolektiv. Ale jinak to mezi herečkami funguje jako na každém jiném pracovišti. Jediný rozdíl je v tom, že pracujeme s emocemi, s lidskými pocity. A někdy nás to naprosto přirozeně ovládne a vtáhne do hádky. Důležité je, že se to nepřenese na jeviště. Já hraji v Divadle Na Fidlovačce už devátým rokem a musím říct, že to tam v tomto ohledu funguje skvěle. I když samozřejmě také dochází k mnoha nedorozuměním, ale vždycky se to rychle nějak vyřeší.
Pracovat s emocemi ještě neznamená být emotivním člověkem. Proto se ptám: Jste taková?
Já jsem naprosto emotivní člověk. A musím říct, že je to často k mé vlastní škodě. Sama bych si přála naučit se víc zapojovat ratio. Jsem sice schopná všechno správně rozumově analyzovat, ale neumím pak poručit emoci. A ta mě vždycky převálcuje.
Co to znamená?
To znamená, že objektivně vyhodnotím, že se ke mně někdo zachová špatně, a dokonce jsem schopná pochopit, proč to udělal. Ale už nedokážu poručit svému srdci, aby se necítilo ublíženě a nebylo mu to líto. Anebo abych se strašně nenaštvala.
Celý rozhovor s Ivou Pazderkovu si přečtete v tištěné verzi Instinktu, který vyšel 17. května 2012.
