Jak se stojí na vrcholu

Zdolávání nejvyšší hory světa je věnovaná celá řada publikací, mnohé z nich napsali sami horolezci, kteří na Mount Everest vystoupili. Vrcholým momentem knihy pak bývá moment, kdy popisují svoje pocity po dosažení nejvyššího bodu planety.

1975 - Doug Scott (a Dougal Haston), první výstup jihozápadní stěnou

„U nohou nám ležel celý svět. Vrchol pro nás znamenal všechno a snad ještě víc. Můj zdrženlivý kamarád roztál a šťastně se smál na celé kolo. Poplácali jsme se navzájem po zádech. Samozřejmě, že zdolání nejvyšší hory světa mělo vliv na naše pocity (na moje zcela určitě), ale na druhé straně jsem v pokušení říci, že člověk od toho očekává víc. Nepocítil jsem žádnou úlevu nad skončením boje. Spíš mi to přišlo líto, protože jsem se dostal do tempa a teď nezbývá než vypnout a vrátit se dolů." (Chris Bonington, Everest - Těžká cesta, Altituda, 2001)

1978 - Reinhold Messner (a Peter Habeler), první výstup bez kyslíku

„Jsem nahoře, sedám si, nohama komíhám nad propastí. Už nemusím stoupat dál. ... Teď, po tom několikahodinovém trápení, ačkoliv jsem je jako trápení nebral, kdy už skončily monotónní pohyby chůze a stoupání a kdy už nedělám nic jiného než že dýchám, rozhostil se mi v celém těle mír. Dýchám jako někdo, kdo běžel svůj životní závod a teď ví, že navždy může odpočívat. ... Jsem duchem nepřítomen, už ani nepatřím k sobě a k svému obličeji, Jsem už jen jedny jediné, těsné, kašlající plíce, které se vznášejí nad mlhou a vrcholem. Když pak zas už několikrát dokážu pořádně popadnout dech, znovu cítím nohy, paže, hlavu, i když si tak docela neuvědomuju, kde to jsem. Ve chvíli, kdy ke mně přichází Peter a objímá mě, oba zničehonic brečíme. Ležíme ve sněhu, zmítáni emocemi, kameru jsem zahodil." (Reinhold Messner - Everest, Mladá fronta, 1984)

1982 - první sovětská výprava (11 horolezců), první z nich Vladimír Balyberdin

„Šli jsme k vrcholu osm hodin a nakonec jsme tam taky vylezli. Dívám se: tady sešup, tady sešup, tady Nepál, tady Tibet. ... Celkem nic kolem není vidět. Vyjdu až na špičku a tak tři metry od sebe vidím kus bílého kovu. A k němu přivázané barevné vyrudlé pentličky. Tak konečně, pomyslím si." (Jurij Rost - Everest '82, Olympia, 1985)

2002 - Miroslav Caban, pátý Čech na Everestu

„Opojení pod vrcholem by mohlo být tím posledním, co člověk zažije. Ale brzy je to tu. Volný na duchu, ale ostražitý v krocích dosahuji v 11:30 nepálského času vrcholu matky země: Ču-mu-lang-my - Mount Everestu - Sagarmathy. Vstupuji na něj pravou nohou. Sen se stává skutečností. Jsem tady - na nejvyšším bodě planety. ... Veškeré úsilí, které jsem věnoval čtyřleté přípravě, je dekorováno tímto okamžikem. V hlavě mi proběhne i vzpomínka na den, kdy moje ruka psala do plánu expedice vrcholové datum 16.5.2002. Hřejivý pocit, že jsem si celou expedici zorganizoval sám, dodává mému tělu ve výšce 8850 m nad mořem teplo." (Miroslav Caban - Everest & Oyu, Carpe diem, 2003)

2007 - Pavel Bém, první Čech, který zdolal Everest z nepálské strany

Je 6:42 ráno místního času a najednou není kam dále stoupat. Neexistuje už žádné další či vyšší místo na světě. Vše se stává jedním a jedno je vším. Není o co dále usilovat. Přepadá mě pocit absolutní prázdnoty. Pozoruji ten zázrak stvoření a uvědomuji si, že je to všechno skutečnost. Konečně se můj mozek "chytá" a já začínám prožívat pocit nevýslovného štěstí. Nechápu to. Místo, abych tu ležel v naprostém vypětí sil a nevnímal nic než to, jak se vrátit zpět, stojím půl metru pod nedotknutelným vrcholem nejvyšší hory světa, tečou mi slzy štěstím a pozoruji stvoření nového dne na naší planetě. Dotýkám se asi metrového skalního čhörtenu, který v sobě ukrývá Buddhu. Stvořitel, ať jím byl kdokoliv, na tomto místě nešetřil. Nachází se mimo čas a prostor. Nelze si jej vzít, lze být pouze jeho součástí. Nelze na něm triumfálně stát, lze se jen pokorně dívat a děkovat. Nelze mu nic nabídnout, protože už všechno má."

Foto: Lucie Pařízková