Vánoční zklamání
Kůň, kolo, vláčky... Co si celebrity v dětství marně přály
24.12.2014 07:00 Původní zpráva
"Vzduchovka!" vyhrkne nadšeně Eda, když mu tatínek ve filmu Obecná škola předává podlouhlý balíček. "No, ona to možná tak úplně vzduchovka nebude," dí rozpačitě tatík, vida vzrušení, s nímž synátor rve balicí papír, a následné zklamání, když z něj místo kýžené vzduchovky vykoukne stojan na noty. Podobně zklamaně rozbalí puberťák Michal ve filmových Pelíšcích namísto kovbojských bot erární vojenské křusky. Vzpomněli jste si na vlastní podobná zklamání a marné tužby? O ty své se s námi před Vánocemi podělily desítky zajímavých osobností.
Radek Holub, herec
Marně jsem si přál walkmana. Ve čtrnácti, na začátku 80. let, jsem si ho vyrobil. Půlky oranžových pingpongových míčků jsem olemoval molitanovým těsněním na okna, zamontoval do nich naslouchátka a zapojil je do rádia. Poslouchal jsem Prahu, chodil po Lhotce a modlil se, abych potkal nějaké spolužačky.
Andrea Kerestešová, herečka
Na slovenské dědině jsme měli se staršími bratry skromné Vánoce, které jsem nevnímala přes dárečky, netoužila jsem po ničem konkrétním, natož abych si psala seznamy, co si přeju. Jen jeden sen si vybavuju: Kena a domeček pro Barbie. Nedostala jsem je, tak jsem si na "Kena" předělala jednu Barbie: ostříhala jsem jí vlasy a uřízla prsa. A dům jim vlastnoručně vyrobila.
Markéta Šichtařová, ekonomka
Hluboce jsem věřila, že existuje kouzelný prsten, který měla Arabela, tak jsem si ho samozřejmě přála. Marně. Později jsem přišla na to, že asi budu muset přání formulovat trochu jinak, tak jsem chtěla "normální" prsten, nekouzelný, ale hlavně s velkým barevným sklíčkem. Ten jsem taky nikdy nedostala. Možná proto, že jsem Ježíškovi psala potají, aby rodiče nevěděli, protože jsem měla pocit, že tohle je jen mezi námi dvěma.
Václav Neckář, zpěvák
Na nic hmotného, o čem bych marně snil, si nevzpomínám. Zato jedna věc mě trápila a toužil jsem ji změnit: když jsem si všiml, že jsem - na rozdíl od spolužáků - přestal růst, tak jsem si strašně přál vyrůst. Bohužel se mi to nesplnilo, takže aby to nebylo tak nápadné, pořád jsem se pohyboval. A když jsem začal zpívat, tak jsem na jevišti skákal. Aby si diváci nevšimli, že jsem tak malej.
Štěpán Mareš, karikaturista
Často se mi vrací vzpomínka, jak jsem si kdysi dávno přál pilu. Ne normální pilku, ale cirkulárku, malou, dětskou, jakoby pro panenky (nebo na panenky?). Že se žádná taková nevyráběla a zřejmě ani dodnes nevyrábí, mi nevadilo. Já ji prostě chtěl. Ale jak se ve mně zrovna tohle bizarní přání zrodilo, netuším. Chtěl jsem asi už jako malý mermomocí něco (třeba tu panenku) přeříznout... Místo téhle legrace jsem nakonec dostal super elektrické vláčky i s nádražím. A to byl lepší dárek. A bezpečnější.
Iva Janžurová, herečka
Už jako holka jsem chtěla briliantové náušnice. Chci je doteď, jenže nemám propíchnuté uši. A taky bych je dostala, ale nechat si kvůli tomu propíchnout uši, na to prostě nemám.
VÍCE SI PŘEČTĚTE V ČASOPISE INSTINKT, KTERÝ VYŠEL VE ČTVRTEK 18. PROSINCE 2014.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.