Jednoznačný názor na kauzu Jiřího Kajínka (49) má jeho herecký představitel Konstantin Lavroněnko (49). Ruský herec a laureát ceny za nejlepší mužský herecký výkon v Cannes ztělesnil roli nejznámějšího českého doživotního vězně v právě dokončeném filmu "Kajínek", který má premiéru 29. července.
Jiří Kajínek, odsouzený před 12 lety za dvojnásobnou vraždu, podle Lavroněnka nikoho nezabil a sedí ve vězení nezaslouženě. Řekl to bez jakýchkoli pochyb časopisu INSTINKT v telefonickém rozhovoru z Moskvy.
Jak jste se vlastně dostal k roli Jiřího Kajínka?
Nevím, co předcházelo, ale poslali mi scénář a mě zaujal. Scénář je pro mě důležitá věc, když se mi nelíbí, tak roli odmítnu. Předtím jsem samozřejmě vůbec nevěděl, že člověk jménem Jiří Kajínek existuje. Pak jsem přiletěl do Prahy a po schůzce s producentem a režisérem jsem si už byl jistý, že tu roli vezmu. A s velkou chutí.
Brzy potom jste se s Kajínkem setkal, když jste ho navštívili přímo ve vězení. To musel být zvláštní zážitek - mluvit s ním přes mříže...
Velice zvláštní. Pro mě bylo dost těžké si takové setkání vůbec představit, vůbec jsem nevěděl, jak na mě ta situace zapůsobí. Ale té nabídce nešlo odolat. Měli jsme se potkat ještě před začátkem natáčení a já měl co dělat, abych se na to psychicky připravil.
Připravoval jste se i tak, že jste si zjistil, co byste mu mohli přinést jako dárek?
Přesně tak, volali jsme mu předem a ptali se, jestli nechce něco přivézt. A pan Kajínek nás poprosil, jestli bychom mu nepřivezli pečenou husu. Tak jsme ji koupili, upekli. Jenomže ve věznici jsme museli jít nejdřív k řediteli a asi hodinu si s ním povídat. Byl to hodný člověk, mluvil s námi velice přátelsky, dokonce jsme spolu o čemsi dosti otevřeně vtipkovali, ale husu zakázal. Řekl: "Husu vám, bohužel, povolit nemůžeme." Takže husu od nás, bohužel, nedostal.
Povězte mi, jaké to pak bylo, když jste se s Jiřím Kajínkem setkal - bez husy - tváří v tvář?
Bylo to silné. Vzrušující a velice emocionální. Skoro celou dobu mluvil Jiří. Byl k nám velice přívětivý, měl dobrou náladu. Cítil jsem, že je to nevšední chvíle, úplně unikátní zkušenost. To jsem si nikdy ani nedokázal představit, že by se mi něco takového mohlo někdy přihodit. Už jenom setkání s člověkem, který je odsouzený na doživotí, je síla. A já navíc mluvil s někým, koho jsem měl hrát ve filmu. To je opravdu vzrušující. V takových chvílích mívám pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Zážitek na celý život.
Co si o Jiřím Kajínkovi po tom setkání myslíte?
Víte, dost jsem o něm už v tu chvíli věděl. Co zažil a co provedl, ze scénáře a tak, takže jsem měl nějaký pocit a přijel jsem za ním s tím, že už na něj mám vytvořený názor. Ale když jsem si s ním dvě hodiny povídal a on vyprávěl, jak to všechno bylo, co se všechno stalo, když přitom vidím, jak se tváří, chová... tak mi to celé bylo líto. Měl jsem prostě pocit, že se děje křivda, že je to nespravedlnost.
Chcete říct, že jste nabyl dojmu, že je Jiří Kajínek nevinen?
Absolutně. Musím vám to říct úplně otevřeně, protože v tomto ohledu nemám co skrývat - nežiju v České republice. Jsem zkrátka absolutně přesvědčen o tom, že spravedlivý soudní proces se prostě nekonal. Ten případ byl podivný hned na začátku. Dlouhá léta se to tak koulelo, že se nikdy nedospělo k tomu, aby mohly být objektivně posouzeny všechny skutečnosti. Všechno, co vím, svědčí o tom, že to spravedlivý otevřený a průhledný proces nebyl.
To ale mluvíte o pocitu Jiřího Kajínka, že na něj obvinění z vraždy, jak se říká, ušili.
Ano a ten jeho pocit je správný. Já ho mám taky. Netvrdím, že Jiří je nějaký andílek, sám o sobě říká, že je zloděj. Ale není to žádný vrah! Svědčí o tom fakta i svědci a těch svědectví je dost, jenomže soud se jimi odmítá zabývat. Nechápu to a je mi z toho všelijak. Věřte mi, že vím, o čem mluvím.
Kde berete jistotu, že Jiří Kajínek má pravdu, že si nevymýšlí?
Když nám vyprávěl, co zažil, věděl, že to říká filmařům, kteří o něm budou točit film, a ta naděje a bolest, kterou měl v očích, je tak silná, to se prostě nedá popsat - to utrpení. Každé ráno se s tou myšlenkou probouzí, že je ve vězení nespravedlivě až do smrti. Říkal mi, že po ničem netouží tolik jako po svobodě. Chce normálně žít jako člověk. A když ho nepustí, říkal, že to nevydrží a hodí si mašli. Už ani nevím, co jsem mu říkal, ale když to překladatelka uslyšela, normálně se rozbrečela. Všichni jsme měli v očích slzy, z té strašné bezmoci, která nás všechny ovládla. Cítil jsem se hrozně. Tak moc bych mu chtěl dát nějakou naději, ale nemůžu. Cítil jsem, že naše návštěva skončí, my odejdeme a on tam zůstane. Hrůza.
Vy jste opravdu osobně přesvědčen, že je nevinen?
Absolutně. To, co udělal předtím, už si odseděl několikanásobně. Ale teď už sedí za nic.
Myslíte si, že film, který jste natočili, může zvrátit rozhodnutí soudu?
Byl bych ohromně šťastný. Občas se stane, že film dokáže znovu otevřít nějakou ožehavou debatu. Víte, na každý žal a bolest si člověk časem zvykne, i na nespravedlnost. A trochu to vypadá, že ve věci Kajínka jste si na ni zvykli i vy. Možná by stálo za to překonat lhostejnost, i když to je asi jen mé zbožné přání. Ale nevím, jestli se podaří obnovit líčení. Strašně bych mu to přál. To kdyby se povedlo, byl by to pro mě velký okamžik, jaké se stanou jednou za život. Měl bych do smrti co vyprávět dětem.
Celý rozhovor si přečtěte v časopisu Instinkt, který vyšel 22. července 2010.
