Rozhovor
Marta Vančurová: Jedna ctitelka mě pronásledovala dvacet let

Česká herečka Marta Vančurová, známá z filmů Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Den pro mou lásku, si dokáže kohokoliv získat svým odzbrojujícím úsměvem. Snad i díky němu kdysi vyhrála soutěž krásy. On-line deníku TÝDEN.CZ poskytla krátký rozhovor.

Na Letní scéně divadla Ungelt hrajete v představení Fígl. Jakou roli?
Je to pro mě docela neobvyklá role, protože jsem negativní moment v té hře. A způsobím vlastně celou zápletku, ale je to takové aktuálně zajímavé téma, trojúhelník. To je věčné téma.

Ve většině filmů jste hrála křehkou ženu. Tady hrajete potvoru. Užíváte si to?
Já ji neberu jako mrchu, nicméně ona tak vyznívá.

Pro mnohé jste byla idol. Lichotilo vám to, nebo to bylo spíše břemeno?
Já jsem neměla čas moc to hodnotit. Měla jsem v té době hodně práce, takže jsem to brala jako součást té mé profese. A musím říct, že ty dopisy, které mi chodily, byly krásné a nijak mě neomezovaly. Horší to bylo s jednou ctitelkou, která byla zrovna nemocná, ta mě pronásledovala dvacet let, to bylo břemeno.

Vždycky jste chtěla být herečkou?
Ne, nikdy. Nikdy mě to nenapadlo, ačkoliv na devítiletce paní učitelka ruštiny pořádala pro zábavu takové soutěže krásy a já, nevím proč, jsem to tehdy vyhrála. Nicméně herectví mě nikdy, opravdu nikdy nenapadlo. Vlastně ty náhody člověka někam posunou; způsobily, že jsem se dostala až sem. Ale myslím si, že ty náhody nejsou úplně náhodné, asi to tak mělo být.

Co vás na práci herečky lákalo?
Asi zvědavost, protože já jsem chtěla dělat něco úplně jiného. Chtěla jsem dělat přijímačky na přírodní vědy a měla jsem takový plonkový rok, kdy jsem ty přijímačky nestihla, takže jsem pracovala v hydrometeorologickém ústavu. Jenže předtím jsem zpívala v dětském pěveckém sboru a pan režisér Josef Henke tehdy točil nějakou pohádku v rozhlase. My jsme byli rozhlasový soubor a on si vybral tři holky, bylo nám asi šestnáct, abychom mu nazpívaly jednu písničku. Nějak si mě zapamatoval a potom mě pozval na natáčení rozhlasové hry Malba na dřevě. A to byl vlastně moment, který asi určil moji další cestu, protože já jsem se hrozně styděla. V té hře účinkovali renomovaní a slavní herci jako Iva Janžurová, pan Brousek a další a mně byla hanba, že nic neumím. Nicméně on strašně chtěl, abych to dělala, tak jsem to natočila. A potom za čas mi zavolal a říkal: Já nevím, proč nejsi ještě na DAMU... Já se ptala, co to je, a on říkal: To je herecká škola, víš, a mají za měsíc přijímačky. Tak jsem se šla ze zvědavosti zeptat na podmínky, oni mi dali formuláře, já jsem si něco nastudovala a už to jelo, až jsem skončila tam, kde jsem skončila.

Na DAMU jste byla v ročníku s Tomášem Töpferem a Jiřím Lábusem. Byli jste dobrá parta?
Byli jsme dobrá parta a moc ráda na ně vzpomínám, i na to období, protože bylo pořádně rušné. My jsme nastupovali v osmašedesátém, takže to začalo zostra a zažili jsme spoustu zásadních chvil. Ale měla jsem štěstí, že jsem ještě stačila poznat zajímavé režiséry a lidi, kteří potom už nemohli pracovat.