Martin Hrnčiar šest let pracoval pro Red Bull, z toho tři roky na Slovensku dělal univerzitní marketing, pak se přesunul do centrály v Rakousku. Dnes se věnuje projektu Life is Porno, nově také pořádá filmařskou soutěž 7 Dayz Film Contest. Jeho oblečení, stejně jako třeba lístky na gastronomické večery Forbidden Taste, jsou většinou vyprodané za pár hodin.
Jak vznikl váš projekt Life is Porno?
Je to dlouhodobá věc, vznikla kolem lidí, které znám ze školy, hudby a práce pro Red Bull. Před šesti lety bydleli v jednom domě, kde vznikla filmařská Porno Crew, projekty Snowporning, Skateporning, Porno Tattoo Fest a další. Hláška se chytila a před dvěma lety jsme se rozhodli, že tomu dáme nějakou oficiální tvář. Máme pod značkou hodně projektů, nejvíc je vidět kolekce street wear, kterou vytváří Dian. Motivy jsou tištěné i ručně malované. Na premiéry našich video projektů přišlo i 1200 lidí. Dřív to existovalo v undergroundu, teď se to dostává víc na povrch.
Oblečení působí jen jako doplňková činnost této značky.
Nebylo to tak, že bychom si sedli a řekli si, že založíme značku. Vyšlo to odspoda. Nejdřív jsme to oblečení nosili my, ručně malovaná trička. Lidem se to líbilo, tak proč jim to nedat.
Kolik prodáváte?
Nosným produktem jsou ručně malované kšiltovky, které vydáváme v edicích, většinou jednou za dva týdny. Může to být třicet až padesát kusů, většinou se prodají za pár hodin, někdy minut. Za měsíc prodáme tak 200 kusů. A nechceme, aby bylo produktů víc. Zároveň se ale snažíme dostat do zahraničí. Budeme radši, když se další kusy prodají třeba v Berlíně než v Praze.
Když to nosí moc lidí, už je to podezřelé?
To ne, ale ztrácí to exkluzivitu. Nemůžete prodávat prémiový produkt, když ho nosí každý. Jednoho designu trička je maximálně třicet kusů, uvnitř je napsaný příběh jeho vzniku.
Takže když jdete na jednání do korporací, nikdo se nediví, že máte na tričku napsáno Life is Porno?
Nemohou se divit, když s námi spolupracují. Některé kšiltovky si nakoupili třeba lidi z centrály Jägermeisteru z Německa, nosí nás i různý lidi z byznysu. Jsme prostě značka pro zajímavé lidi.
Vy ani nikde nevysvětlujete význam hesla?
Děláme věci tak, jak chceme a jak se nám líbí. Většinou se líbí i ostatním lidem. Nepřesvědčujeme je, aby si něco kupovali. Když se s tím ztotožní, jsme rádi, když ne, asi to není správná cílová skupina. Nezabýváme se tím, proč by to měl někdo nosit.
Většina značek sama sebe neustále vysvětluje...
U nás je to jednoduché. Člověk si to přečte, a buď se s tím ztotožní, nebo se z toho po....
Značky si často nevědí rady s obsahem a uchylují se ke krádežím od lidí, jako jste vy, co dělají dost věcí hlavně pro radost. Mají představu, že obsah je zadarmo. Jako s tím máte zkušenost?
Je to jednoduché. Lidé, kteří obsah vytvářejí, si jej nijak nechrání. Soustředí se na tvorbu. Děláme hodně věcí, u kterých vím, že by bylo dobré si je nějak právně ošetřit. Nemám ale právníky, kteří by každý den řešili lidi, kteří se mě snaží zkopírovat. Je to taková záliba v našem regionu, považovat cizí nápady za svoje. Přístup korporací je takový, že na ně nikdo nemůže. Když nás někdo zkopíruje, moc to neřeším, vymyslíme deset dalších věcí. Vždy jsme napřed. Ani to kopírování ostatně není až tak jednoduché, když chcete, aby to bylo ještě lepší než originál.
Originálního obsahu je nedostatek.
Problém je, že značky začaly dostávat od agentur tipy, že mají tvořit hodně obsahu. Založí si účet na Instagramu, ale pak si uvědomí, že tam nemají co dát. Snaží se to třeba na Facebooku uměle nahnat reklamou, ale chybí jim přitom autenticita. Mohou mít veliké rozpočty, dobrý zásah a počet "liků". Ale nemají z toho nakonec nic, protože jejich produkt si nikdo nekoupí, nikoho to nezajímá. Chybí interakce. My nejsme značka, ale projekt zajímavých lidí pro zajímavé lidi. Pro ty, kteří se s tím dokáží ztotožnit, mají "koule" si na sebe vzít tričko s nápisem "Life is Porno" a stojí si za tím.
