Sympatická a líbivá. Takhle vyšla nejmladší moderátorka České televize z výzkumu, jenž rozhodl, že začne moderovat Události. Hvězdný nástup však zastírají kauza lechtivých snímků a dozvuky někdejších pletek s bývalým kolegou.
Kauza údajného stalkingu ze strany kolegy Jana Hrubeše je stará pět let. Víte, kdo ji znovu vytáhl na světlo?
Česká televize k tomu vydala tiskové prohlášení a já se k tomu nechci dál vyjadřovat.
Stejně mě zaujalo, že vás tehdy vyhodili oba, ačkoli jste si stěžovala vy.
To asi bylo v rámci úsporných opatření ČT.
Takže odmítáte jakoukoli souvislost?
Vztahy, které vznikají na pracovišti, jsou velice časté. Pro mě je to určitě ponaučení, abych se jich příště vyvarovala. Beru to jako uzavřenou kapitolu, kterou bulvár vytáhl na světlo v souvislosti s mojí novou pozicí. To samé platí pro modeling. Přitom na vedení zpravodajství se ty fotky diskutovaly už v roce 2007, když jsem nastoupila.
Jak se o nich vedení České televize vlastně dovědělo?
S modelingem byly spojeny i reklamní činnosti a já se ocitla na billboardech. Naprosto nevinných, pro firmu na výrobu kartáčů, kde natírám zeď na červeno. Vzpomínám si, že tehdy se to řešilo i v rámci Etické komise Syndikátu novinářů, která pak vydala stanovisko potvrzující, že nedošlo k porušení novinářských etických principů.
Využíváte někdy ženské zbraně?
Nikdy je nevyužívám cíleně, já to ani neumím. Že se nějak tvářím a usmívám, neznamená, že tím něco sleduju, ale to, že mám nějaké pocity. Jsem hrozně pocitový člověk. Je pravda, že mám jednu vlastnost, se kterou bojuju. Jsem strašně upřímná, a když si něco myslím, tak to řeknu. Někdy můj humor hraničí i s takovou, pro někoho možná nepříjemnou, ironií nebo sarkasmem.
Berete s humorem i současné útoky bulváru?
Neberu je jako nic zásadního, co by mělo výrazným způsobem narušit moji práci. Kdybych věděla, že jednou budu moderovat zprávy na veřejnoprávním médiu, samozřejmě by takové fotky nevznikly. Ale to, co jsem dělala v šestnácti a sedmnácti letech, ani jako modeling nazývat nechci. Jen jsem s tím koketovala, bylo to pár focení, a navíc to má velkou souvislost s mým klavírem.
Jak to myslíte, copak jste se nechtěla stát modelkou?
Já takové ambice ani neměla. Chtěla jsem jít na konzervatoř a stát se klavíristkou. Od šesti let jsem trénovala osm hodin denně.
Rodiče vás tak cepovali?
Moje maminka učí v mateřské škole a od dětství mi hrála na klavír, zatímco já zpívala. Když jsem pak v šesti letech začala chodit do základní umělecké školy, začalo mě to bavit. V patnácti jsem udělala zkoušky na konzervatoř a byla strašně šťastná, protože se mi splnil sen. Jenomže týden potom jsem dostala chronický zánět šlach na obou rukou a bylo jasné, že žádná umělecká dráha nebude.
To jste nesla, předpokládám, těžce.
Bylo to strašné, spoustu let jsem se připravovala na to, že budu profesionálně koncertovat, a najednou se mi to sesypalo jako domino. Musela jsem přemýšlet, kam dál. A s opravdu velkým sebezapřením začala studovat na gymnáziu. Právě v té době jsem zkusila modeling. V domnění, že mě to vytrhne a přivede na nějakou jinou cestu. Na Moravě, odkud pocházím, to byl navíc dobrý přivýdělek.
V diskusích pod články bulváru vás jedni odsuzují jako bezpáteřní kariéristku, která se dostala nahoru přes postel, druzí vám fandí. Jaký je to pocit, působit jako bohyně a mrcha zároveň?
Vždycky to tak je, neznám moderátorku nebo moderátora, které by všichni měli rádi. Jsem veřejná osoba a musím si na to zvykat včetně útoků ze strany bulváru.
Kritika ale zní i ze seriózních médií, kde vás překvapivě odsuzují muži.
Odsuzují, ale přitom zrovna muži jsou největšími konzumenty lechtivých snímků. Ti autoři zřejmě cítí povinnost se vymezit, ale je to póza. Nikdy totiž nebude stejný metr pro ženu a pro muže, v tom jsem skeptická.
To bych neřekla, minimálně na Západě se to už bere jinak.
Do jisté míry možná ano. Zrovna včera jsem sledovala CNN, kde moderátorka vedla rozhovor s jednou celebritou na téma jejích plastik a botoxů. Moderátorka jí vyšvihla kompliment, že vypadá krásně. A paní na to, že je to těmi plastikami. Na to konto moderátorka namítla: "Ale já to musím vědět, já jsem lesba." Prostě to takhle vystřelila. U nás by tohle nikdo nepřiznal. V Česku se razí heslo stádnost, přitom podle mě je stádnost známkou průměrnosti. Projevuje se to i na dynamice projevu při moderování. Na zahraničních stanicích se nebojí být expresivní, zatímco u nás je to pořád takové statické. Žádná změna.
V nových Událostech s tím můžete začít sama.
Pokusím se. Určitě bych tam chtěla přinést něco nového.
Počkáme si. Jste hodně ambiciózní?
Naopak, myslím si, že ve své podstatě příliš ambiciózní nejsem. To mám spíš díky výchově. Naši mě přihlašovali do různých soutěží, klavírních, pěveckých nebo recitačních, a také do velkého množství kroužků. A když vám od dětství říkají, že musíte být nejlepší a nesmíte flákat školu ani kroužky, tak si určitou ambicióznost vypěstujete.
Takže vzpomínka na dětství je, že...
... sedím v pokoji a učím se Archimédův zákon. Můj otec, dnes ředitel základní školy, je vzděláním fyzik. A od šesté do deváté třídy mě ji ve škole dokonce osobně učil. Což nebylo dobré. Každou hodinu jsem stála u tabule, aby ostatní neměli pocit, že mi nadržuje. Takže jsem doma šrotila fyziku, povinně jezdila na fyzikální olympiády a do toho chodila na kroužek Mladých debrujárů, kde se dělaly pokusy.
Celý článek s Anetou Savarovou si přečtěte v tištěné verzi Instinktu, který vyšel 22. března.
