Na Kalouska jsou všichni krátcí

Časopis TÝDEN zveřejnil jen několik měsíců před jeho smrtí obsáhlý rozhovor s Ivanem Medkem. Nyní ho přinášíme celý znovu.

Ví, proč u nás tolik lidí stále volí komunisty: prý jsme si v roce 1989 změnu režimu zase tolik nepřáli a raději bychom i dnes o ničem nerozhodovali. Ivan Medek je trvale upoután na lůžko, ale zájem o politiku a chuť věci pojmenovávat jasně neztrácí.

Je dneska na politice vůbec ještě něco zajímavého?
Především to, že s ní musíme žít. Bez ní se neobejdeme. Politika mě baví i proto, že jsem ji nikdy nemohl a ani nechtěl vykonávat.

Nechtěl... V roce 1999 jste neúspěšně kandidoval za Unii svobody do Senátu. Sice jste tvrdil, že jste si jako podmínku dal odpor ostatních oslovených lidí do toho jít...
...ale navíc jsem věděl, že to nemůžu vyhrát. A bylo pozoruhodné, jak všichni kolem mě byli přesvědčeni, že bude druhé kolo. Navzdory těm polepeným tramvajím...

...Václav Fischer jede.
Ano. On byl předem naprostý vítěz. A je přirozené, jak dopadl. On přece vůbec není politik. Ano, ta reklama, kterou si udělal, byla velkolepá. Ale já jsem se tou prohrou nijak netrápil. Opravdu jsem tehdy říkal Rumlovi, že to vezmu jenom v případě, že nikdo jiný se nenajde. A za pět minut dvanáct v noci mi volal Ruml a řekl mi: „To je poslední termín a já to musím za čtyři minuty oznámit." Tak jsem mu řekl: „Dobře, napiš mě tam."

Mění se politická kultura?
Ano. Nejhorší jsou peníze. Politiku by měli dělat bohatí lidé, kteří už ty peníze mají. Ne ti, co tam jdou za účelem velkých kšeftů. Tohle propojení se zesiluje a to je na současné politice to nejhorší.

Kdo nastolil takový trend? Kdy se to stalo normou?
Myslím, že to začalo být patrné v podstatě hned po změně režimu. Z velké části to bylo způsobeno také tím, že za komunistů spousta lidí přišla k penězům zásluhou svých politických funkcí. A z toho se zrodily určité vazby, ti lidé získali známosti, které fungovaly i v zahraničí. Tito lidé se stali nepostradatelnými i pro nové struktury a nové lidi. Noví lidé se stali na starých strukturách závislí, protože určité mechanismy neznali, neuměli.

Myslíte třeba Miroslava Šloufa?
Ano. Jistě. Jsou to takoví ti všelijací poradci.

Zbyl v politice ještě nějaký étos?
Myslím, že tam někde ještě jsou takoví lidé. Někdy se mi takto jeví třeba Pithart. A mám dojem, že je tu pár lidí v oblasti práva, u nichž by bylo možné spolehnout se na jejich čest.

Například?
Jmenoval bych Motejla.

Byl by dobrý prezident?
Myslím, že ano. Nedávno mi jeden známý odporoval: „Ale vždyť Ota je tak strašně ješitnej!" Jen jsem dodal: „Hm, na rozdíl od Klause a od Havla?" Člověk, který chce prezidentem být, určitou ješitností musí disponovat. Když se mě nedávno ptali, kdo by mohl být nástupcem kardinála Vlka, řekl jsem: „Nevím, kdo to bude. Ale obávám se, že to bude ten, kdo to nejvíc chce." A to je špatná kvalifikace.

Před volbami se opět zmiňuje přímá volba prezidenta. Kdo by se vám líbil?
Já o tom moc neuvažuju, protože se těch voleb nedočkám.

Tak to je trochu černý humor. Dobře tedy. Parlamentních voleb se dožijete. Koho budete volit?
Budu volit TOP 09.

A proč? Protože Karel Schwarzenberg je váš přítel?
To by nehrálo žádnou roli.

Tak jinak. Budete TOP 09 volit kvůli Karlu Schwarzenbergovi?
Karel Schwarzenberg je dobrý hospodář, osobně velmi skromný. Je to člověk, který má největší zahraniční kontakty ze všech lidí u nás. Může přijet do kterékoli země, zatelefonovat ministerskému předsedovi a nechat se k němu pozvat na oběd. Je to šlechtic, ale v tom starém dobrém slova smyslu. Kromě toho - a to je pro mě skoro nejdůležitější - je to hluboce cítící demokrat. Není to náfuka. Navíc umí dělat politiku. I Kalousek dělá politiku výborně. Na Kalouska jsou všichni krátcí.

Takže spojení Kalousek-Schwarzenberg vám konvenuje?
Mně se líbí.

Není to ale tak, že Schwarzenberg posloužil Kalouskovi jako morální štít, protože Kalousek je spojován s mnoha aférami, ačkoli tedy obviněn nebyl?
Nevím, tohle je strašně vážná otázka. Kalousek opravdu nebyl nikdy obviněn!

Já vím, nepodařilo se to ani Miloši Zemanovi, který tvrdil, že až bude ve vládě, dostane Kalouska do tepláků.
A nedostal. Nikdo Kalouskovi nic nedokázal. Čili pro mě je to z právního hlediska zcela čistý člověk.

A volil byste TOP 09, kdyby v ní nebyl Schwarzenberg?
I to je možné, ale ta strana potřebuje určitou vyváženost. Musí být také nějak zajímavá. Vynikající byl nápad nabídnout spojení starostům. Nemyslím si, že TOP 09 vyhrají volby. To dost dobře nejde. Ale věřím, že se dostanou do parlamentu.

Bylo by vám příjemnější, kdyby se po volbách dali dohromady s ODS, nebo s ČSSD?
Spojení s Paroubkem je vyloučeno. S Paroubkem se nemůže spojit Kalousek, a už vůbec ne Schwarzenberg.

Tak Kalousek už to jednou chtěl udělat...
Dobře, ale to byla provokace.

Mediálně špatně zvládnutá.
Ano. S Paroubkem se nemůže spojit nikdo. Tedy nikdo slušný, protože on si nikdy nemůže vytvořit většinu bez komunistů. Je závislý na tom, jestli komunisti zvednou ruku pro to, co on navrhuje.

Údajně už je domluvena velká koalice.
Velká koalice by byla velká smůla. Velká koalice je něco tak nepolitického a zavazujícího!

Nejste schopen ji obhajovat ani v době ekonomické krize?
Ne. Lepší je přečkat ekonomickou krizi čistými způsoby. Třeba konkrétními úsporami. Ale rozhodně ne předem domluvenými ústupky. Velká koalice by byla to nejhorší, co se nám může stát.

Ministr financí Janota chystá škrty. Souhlasíte se snižováním sociálních dávek?
Ano. U nás jsou ty dávky nesmyslně vysoké. Konkurují nízkým platům. Když si to spočítáte, pro většinu lidí na sociálních dávkách se vyplatí nepracovat. Oni dostanou dávky a k tomu pracují načerno. Jediná cesta je zvýšit nejnižší platy, aby třeba kvalifikované zdravotní sestry neutíkaly do zahraničí, a trvat na tom, že sociální dávky mohou lidé dostat pouze za určitých podmínek. Třeba když neodmítají nabízenou práci jen proto, že se jim nelíbí. Jinak to nejde. Představte si, že vám někdo nabídne práci za devět tisíc. A vy máte nárok na sociální dávky ve výši 8500 korun. No to byste byla blázen, kdybyste tu práci vzala!

ODS navrhuje řešit situaci zvýšením DPH, ČSSD prosazuje progresivní zdanění a milionářskou daň. Co je vám bližší?
Rozhodně mi není blízká milionářská daň. Vadí mi už to pojmenování. Je to komunistický vynález a z ekonomického hlediska omyl.

Tak jinak. Vadilo by vám vyšší zdanění u lidí, kteří si vydělávají nad milion dvě stě tisíc ročně, a progrese obecně?
Určitá progrese je obvyklá, ale ČSSD chce vysokou progresi a ta je trochu nebezpečná. Lidem se pak nevyplatí od určitého okamžiku pracovat.

Zmínil jste komunisty. Už v minulosti jste mluvil o chybě Václava Havla, že neusiloval o zákaz komunistické strany. Jakých dalších hlubokých omylů se podle vás dopustila polistopadová politická elita?
Nechci být kritik, který do všeho reje. Ale třeba soudní uspořádání mohlo tehdejší situaci zlepšit. A platí to dodnes. Člověk, který něco ukradne nebo někomu ublíží, se může léta vyhýbat soudu. To přece nejde. Trest má být vykonán rychle, spravedlivě a bez debat. Čím je větší svoboda, tím přísnější musí být soudnictví a právo.

Není to i proto, že justice je stále plná bývalých komunistů?
Ano. Jenomže i ti bývalí komunisti by soudili rychleji, kdyby věděli, že musejí. Velký problém nastal ve chvíli, kdy parlament po změně režimu akceptoval to heslo Jičínského o právní navázanosti na minulost. Ty jeho šílené výroky, že kdyby se všechno zrušilo, přestaly by platit i sňatky a rozvody, to byl naprostý nesmysl.

Je naše demokracie i dvacet let po změně režimu nezralá?
Samozřejmě. To není věc státního uspořádání, ale vzájemného vztahu mezi lidmi. Měla by tu existovat úcta k základním pravidlům. Kde v Evropě je podle vás nejlepší demokracie?

V Anglii?
Ano. V Anglii, v Belgii, ve Švédsku, Dánsku, Norsku... A to všechno jsou království.

Chtěl byste tu království?
Byl bych pro.

Říkáte to jako vtip?
Trochu ano, protože jsme absolutně nezralí na to, abychom přijali autoritu, která se vyznačuje pouze morálními předpoklady.

Pozná se stupeň nezralosti demokracie i podle toho, kolik lidí stále vzpomíná v dobrém na minulý režim?
To taky. Ale to je spíš psychologický problém, protože lidé se neradi s čímkoli loučí. Taky nevěří skoro ničemu novému, jsou nedůvěřiví, neklidní. A mají pocit, že jistota, kterou tehdy měli, byla lepší, i když stála za starou bačkoru. Ale to přejde, víte. Ti staří lidé, kteří měli určitou penzi a věděli, že o ni nepřijdou, postupně vymřou. A ti mladí lidé o takovou jistotu už nebudou stát.

Jaká očekávání jste měl před dvaceti lety? Z vídeňského exilu jste pospíchal, ačkoli jste se tam pak na čas zase vrátil, protože se vám nepodařilo získat místo generálního ředitele Československé televize.
Především jsem očekával, a v tom jsme se já a moji přátelé v exilu mýlili, že absolutní většina společnosti u nás si změnu režimu přeje. A že si ji přeje z důvodů politických, čili nikoli proto, aby vydělávali víc peněz. Potom jsem tady ale zjistil, že to není pravda. Že kdyby se bývala podařila ta myšlenka, kterou měl Gorbačov, to znamená „musíme to změnit, ale změníme to seshora, změníme ústřední výbor partaje, změníme celou řadu zákonů, ale pořád to tady povede strana a lid se do toho nebude míchat", Češi by to přijali. Nemuseli by mít žádnou odpovědnost, strana by všechno rozhodla za ně, jak tomu byli po celou dobu zvyklí. A k tomu by trochu lépe žili. Ano, takhle si to lidi představovali. Lid se tady svobodu nikdy nenaučil. To by nikdy nemohlo tak obrovské množství lidí pořád ještě volit komunistickou stranu. Po revoluci tu bylo pár disidentů, pár odborníků, ale s tím nešlo dělat velkou politiku.

Jak se díváte na debaty uvnitř KSČM o tom, zda se omluvit či nikoli?
Já bych od komunistů žádnou omluvu neočekával. Ani nepřijal, protože většina z nich je do toho zamotaná. Ale trval bych na tom, že jsou v rozporu se zákonem, neboť mají v názvu slovo „komunistická". Představte si, že by v Německu existovala nějaká národně socialistická strana, která by měla sice jiný program než ta Hitlerova, ale pořád by to měla v názvu! Trval bych na tom, že jestli komunisti uvažují o další existenci, musejí změnit název.

Ale není tohle přehlednější situace? Název „komunista" je přece jen stigma, které zatím brání jejich vstupu do nejvyšších politických struktur.
Já si zase myslím, že to slovo „komunisti" udržuje - u nich a u jejich voličů - spojení s minulostí. A kdyby se nejmenovali „komunisti", tak by je ti staří strejci nevolili. Považovali by tu změnu názvu za zradu. Kdežto takhle si říkají: „Pořád tam je něco, co nás drží pohromadě."

Paroubek, Topolánek. Komu více věříte?
Především vůbec nevěřím Paroubkovi. Čili věřím Topolánkovi, i když vím, že nedělá všechno dobře. Jeho politická práce - až na některé klukovské vylomeniny - se mi líbí.

Vadí vám kauzy, které ho před volbami doprovázejí, a způsob, jakým je vysvětluje veřejnosti?
Je to nešikovnost, které by se neměl dopouštět. Být Dalíkem, přihrával bych mu jiné kontakty.

Vy Dalíka znáte, protože s vámi pracoval na Hradě. Překvapuje vás ten člověk?
To je těžké říct. On se mi od samého počátku jevil jako mimořádně schopný. Už tehdy byl spíš fantasta, vymýšlel si, měl spoustu nápadů. A některé byly podle mého soudu dobré.

Vzpomenete si na něco?
Samozřejmě. Třeba přišel s analýzou práce prezidentské kanceláře a s návrhem, kteří lidé by měli odejít. Říkal jsem mu: „Podívejte, když už jste to takhle rozebral, tak musíte taky pochopit, že i když bych si myslel, že máte pravdu, tak to nemůžu udělat, protože je to neslušné. To se nedělá." Asi by to znamenalo mnoho pozitivních věcí pro chod té kanceláře, ale udělat to nešlo.

Když to takto popisujete, dala bych za pravdu Dalíkovi. Lidé, kteří nejsou užiteční pro chod kanceláře prezidenta, tam přece nemají co dělat.
Ano, ale nemůžete přijít a vyhodit je. Na to jsou určité zákony, předpisy a vztahy.

Dalík bral prezidentskou kancelář spíše jako firmu, ne?
To je dobře řečeno. A já jsem mu prostě dovolil odejít. Já jsem ho nevyhodil. Ani jsem k tomu neměl žádný důvod.

Byl pro prezidentskou kancelář Dalík přínosem?
Za určitých okolností by byl přínosem.

Za jakých?
Za předpokladu, že by byly jiné poměry. Že by kancelář byla samostatnější. Že by nebyla chudá tak, jak byla. Vždyť prezidentská kancelář byla za Havla nejchudší vládní úřad. Se současnou situací se to vůbec nedá srovnat. Dalík je prostě mimořádně schopný, ale ne dost sebekritický.

Kterému ze svých poradců nejvíce věřil Václav Havel?
Ve svých odhadech byl velmi střízlivý, ptal se na různé názory různých lidí, věřil v určitých věcech Kocábovi. A věřil některým svým starým přátelům. Ale nebyl snadno ovlivnitelný.

Dal si poradit od vás?
Ani nevím. Mluvili jsme spolu o spoustě věcí a Havel přiznával, že v některých věcech jsem mu pomohl.

V čem jste mu pomohl?
Řekněme, že v administrativně technických otázkách. Jeho zásada byla, že když měl někam jít, zeptal se: „Mám schůzku s tím a tím. Řekněte mi, co mám odpovědět, když mi ten člověk řekne to a to." Odpovídal jsem: „Nic, pane prezidente. Nic nedělejte. Počkejte, co vám řekne. Nepředpokládejte, že vám něco řekne. Počkejte, jak se vyvine situace."

Co byste radil dnes Václavu Klausovi, kdybyste působil na Hradě?
Nic. Vůbec nic. Václav Klaus není člověk, který by měl potřebu mít jakékoli porady. Klaus si radí spolehlivě sám. Ve všem.

Vyhovuje vám v něčem prezident Klaus?
V některých čistě formálních věcech ano. Je si vědom toho, co ten úřad potřebuje. Jak se má projevovat. A podle toho jedná. Jinak jeho názory jsou mi, upřímně řečeno, zcela cizí.

Cizí, nebo směšné?
Spíš cizí.

Kdo je pro vás z českých politiků prototyp papaláše?
Takhle jednoznačně bych to nechtěl říct, protože papaláš má tolik různých vlastností, že jmenovat třeba Paroubka nebo Ratha by bylo laciné.

Chybí české politice Miloš Zeman?
Já myslím, že ano. Především tím, že má svůj vlastní slovník, kterého se nechce vzdát. A kromě toho je ve svém myšlení velmi radikální. To je samozřejmě v politice vždycky trošku problém, a v naší politice teprve. My jsme na to prostě chudí, na takový radikalismus nemáme. Každopádně Zeman je jeden z nejschopnějších politiků, jací tady jsou.

Krátce k vám. Nemůžu si nevzpomenout na titul vaší knížky Děkuji, mám se výborně. Jak se máte teď?
Výborně. Mám skvělé doktory, ležím v perfektní posteli, to všechno spadá do pojištění. Já už nikdy nevstanu, ale daří se mi velmi dobře. A mám především vynikající ženu, bez které bych nemohl existovat.

Jestli vám nevadí, když to zmíním - vy jste si už rok nesedl...
Myslím, že rok to ještě není. Ale je to dlouho. Asi devět měsíců. Nesednu si jinak než pomocí téhle postele. A nemůžu udělat ani krok. Jakmile bych teoreticky vstal a pokusil se sednout na normální židli, okamžitě se svalím. Nohy mě neunesou. Když jedu do nemocnice na vyšetření, musejí mě vozit v lůžku.

Máte atrofii svalstva?
Mám víc nemocí. Polyneuropatii, jsem prostě nehybný od pasu dolů. Kromě toho mám těžké astma, rozedmu plic. To je zase problém od pasu nahoru.

Ale jste veselý. Když jsem tu byla minule, vypadal jste přepadle.
Posledně jsem byl unavenější, ale v podstatě se mám opravdu dobře. Jsem ve věku, o němž jsem netušil, že se ho mohu dožít. A teď trpělivě čekám, kdy to skončí. Zatím ještě pořád udržím sklenici, i když si ji většinou musím držet oběma rukama.

Mrzí vás něco, co jste v životě neudělal?
Spousta věcí. Myslím, že jsem se mohl víc učit. Vlastně jsem nikdy nic pořádně nedokončil. Něco vlastní vinou, velkou většinu pak vinou politické situace. Mrzí mě, že jsem častěji a o konkrétních věcech nemluvil se svým tátou i se svou maminkou. Že jsem si víckrát nepovídal o věcech z oblasti umění se svým bratrem. To všechno je ale nenapravitelné.

Snad vám nebude vadit, že se na to zeptám. Nelitujete dnes, že jste neměl odvahu se svou druhou ženou Helenou založit v exilu rodinu? Ona si děti přála.
To dost dobře nešlo, protože už jsme byli oba přece jen poměrně staří. A kdybych býval založil novou rodinu, teď by mému nejstaršímu dítěti bylo třeba dvacet. A to je pro čtyřiaosmdesátiletého tatínka dost nepříjemné. Kromě toho jsme neměli moc peněz.

Kdo byl Ivan Medek

Jeho dědeček byl malíř Antonín Slavíček, otec legionářský spisovatel Rudolf Medek, bratr malíř Mikuláš Medek. K tomu se jeho ovdovělá babička znovu provdala za malíře Herberta Masaryka, a jejím tchánem se tak stal Tomáš Garrigue Masaryk. Sám Ivan Medek byl a pořád je uznávaným novinářem - lidé žijící v komunistickém Československu nadšeně poslouchali jeho komentáře na Hlasu Ameriky. V devadesátých letech byl vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

Vaší ženě v té době bylo myslím dvaatřicet, ne?
Třiatřicet. Ale zezačátku jsme ani neměli kde bydlet. To všechno dohromady, než se náš malý zdroj peněz trošku ustálil...

 V souvislosti s Pavlem Tigridem jste řekl, že dokud měl naději, žil. Když ji ztratil, spáchal sebevraždu. Co je pro vás naděje?
Naděje, o které jsem hovořil v souvislosti s Tigridem, je naděje psychologická a medicínská. Moje naděje je druhý den. Začínám každý den znovu.

Dá se říct, že se budíte v dobré náladě?
Takhle se to říct nedá. To by byl znak určité tuposti. U normálně uvažujícího člověka je jednou z podmínek jeho existence určitá skepse. Takže mám každé ráno úplně stejné starosti o to, jestli ten den dokážu nějakým způsobem zvládnout. A hlavně se obávám, abych tu kritickou skepsi neztratil. Bez ní vidíte všechno růžové.

Mimochodem, mluvili jsme o komunistech. Není to absurdní, že zrovna vy bydlíte ve Šmeralově ulici?
Ano, je naprosto absurdní, že bydlím v ulici, která se jmenuje po zakladateli KSČ. Obeslal jsem všechny možné úřady a nakonec to úřad pro Prahu 7 vyřešil svým způsobem geniálně. Udělal anketu a zeptal se obyvatel Šmeralovy ulice. A obyvatelé se vyděsili představy, že by museli měnit občanské legitimace, že by vůbec museli něco měnit. A tak říkali: „Vždyť už nikdo ani neví, kdo to byl." Někteří lidé se mě snažili utěšit a říkali: „No třeba se naše ulice jmenuje po tom mladém Šmeralovi, po tom herci!" Na to jsem jim odpověděl: „To mi ani neříkejte. Kdybych si měl mezi těmi dvěma vybrat, vybral bych si starýho Šmerala. Ten mladej byl snad jeden z nejhorších charakterů mezi našimi herci."

Třeba tady bude jednou ulice Ivana Medka.
To bych nechtěl. Tady je spousta důležitějších lidí, kteří pro tuhle zemi udělali daleko víc práce než já.

Foto: Tomáš Nosil, archiv Týdne