Hvězda stříbrného plátna
Zemřela poslední hvězda filmů pro pamětníky Zita Kabátová

Ve věku nedožitých 100 let zemřela v neděli ráno v Praze herečka Zita Kabátová. Úmrtí potvrdila její dlouholetá přítelkyně a publicistka Marie Formáčková, která o slavné divě stříbrného plátna napsala osm knih. Kabátová posledních sedm let pobývala v léčebně dlouhodobě nemocných v Motole.

Kabátová posledních sedm let pobývala v léčebně dlouhodobě nemocných v Motole. V dubnu herečka oslavila své 99. narozeniny. Blížící se kulaté jubileum tehdy na nemocničním lůžku okomentovala slovy: "To bude za chvilku."

Kabátová byla jednou z posledních hvězd zlaté éry československého filmu 30. a 40. let minulého století. Poprvé se na stříbrném plátně objevila v roce 1936 v melodramatu Světlo jeho očí. Už následující rok natočila pět filmů a v roce 1939 dokonce deset. Za okupace se objevila ve dvou německých filmech, ale po únorovém převratu v roce 1948 se jí nedařilo. Po válce hrála ve vesnickém divadle a byla vedoucí několika pražských kin.

Za svůj život si zahrála přibližně v 60 filmech. Pro Divadlo Oldřicha Nového (Nové divadlo), kde jeden čas sama vystupovala, dokonce sama napsala jednu autobiograficky laděnou divadelní hru.

Provdala se za olympionika Jiřího Zavřela, na nějž však musela čekat deset let, než se vrátil z jáchymovského lágru, s ním měla posléze i syna Matěje, který emigroval do USA, kde žije dodnes. Svoji matku jezdil pravidelně navštěvovat. 

Hvězda stříbrného plátna

Zita Kabátová patřila mezi světovými válkami a za protektorátu mezi hvězdy českého filmu, zahrála si s řadou velkých herců a poznala práci mnoha uznávaných režisérů. Herečka, která v neděli ráno zemřela, sice poslední léta trávila po úraze v motolské nemocnici, ani tam ale neztrácela elán a pozitivní přístup k životu. Ještě před měsícem oslavila v dobré náladě 99. narozeniny, slib daný synovi, že tu bude do stovky, ale už bohužel nesplní.

Vždy elegantní Kabátová, která se před kamerou objevila po boku Vlasty Buriana, Jaroslava Marvana nebo Oldřicha Nového, ale zažila ve svém životě i méně radostné období. Po slibně nastartované kariéře 30. a 40. let, kdy ročně točila i deset filmů, ji totiž po válce stihl kvůli práci pro německou filmovou společnost Pragfilm zákaz. Od roku 1945 se nějaký čas živila kolorováním fotografií, pak získala angažmá v pražském Vesnickém divadle, které jezdilo po venkově.

Propašovaná před kameru

Před kameru se tak Zita Kabátová mohla vrátit až po uvolnění koncem 60. let. "Můžu říct, že mám dobré přátele, kteří mi v nouzi nejvyšší pomohli," vzpomínala herečka například na režiséry Steklého, Fuku nebo Dudka, kteří ji do svých filmů "propašovali", protože věděli, že žije sama se synem. Manžel Jiří Zavřel, bývalý veslařský reprezentant a výtvarník, před režimem, který ho poslal na deset let do vězení v Jáchymově, emigroval v roce 1968.

Filmoví a televizní režiséři ale na pamětnici slávy meziválečného Barrandova nezapomněli ani v době, kdy už měla osmdesátku dávno za sebou. Zahrála si šlechtičnu v Zapomenutém světle a jeho režisér Vladimír Michálek ji obsadil i v Babím létu. Jednu z posledních velkých příležitostí dostala před devíti lety v Želarech, kde se poprvé na plátně objevila po boku známého prvorepublikového elegána Svatopluka Beneše. I později ale dostala pár malých rolí. 

Neutuchající energie

Spolupracovníci na Zitě Kabátové kromě přirozeného šarmu obdivovali hlavně její nezdolnou energii. Když například natáčela televizní seriál To jsem z toho jelen, to jí bylo už 87 let, musel režisér Karel Smyczek herečku v roli babičky "zpomalovat" - místo šourání prý běhala, odmítala brýle, které nepotřebuje, a neustále všechny honila. "To víte, za mých mladých let se muselo točit rychle," vzpomínala Kabátová na doby, kdy byly filmy hotové za pár týdnů.

Její recept na stálý elán byl jednoduchý: "Důležité je, aby měl člověk radost z maličkostí... Malá radost je taky radost. Třeba to, že se ráno probudím a svítí slunce."
Vždy elegantní dámu s laskavým úsměvem viděli diváci na stříbrném plátně poprvé v roce 1936. "Dělala jsem většinou sentimentální uplakané typy a přitom se k smrti ráda směju. Ale hrála jsem i fujtajbly. To poznáte podle toho, že mi nasadili tmavou paruku," s nadhledem popisovala své role rodačka z Malé Strany. Divadlo ji tak provázelo doslova už od peřinky. Její matka, sestřenice známého herce Josefa Švába Malostranského, byla nadšená ochotnice v Malostranské besedě a otec architekt a památkář Benno Kabát psal pro divadlo hry.

Od filmu k divadlu

Tak se Zita na jevišti poprvé objevila ještě jako mimino v Našich furiantech. "Ochotníci si o mně mezi sebou řekli a pak si mě půjčovali. Vždycky když potřebovali nějaké mládě, dostala jsem roli. Zvlášť ty hubaté," popsala své začátky. Na cestě k profesionálnímu divadlu Kabátové podle ní pomohlo i to, že byla, jak sama říkala, "zpěvandule". V polovině 30. let tak začínala v operetě a tři sezony působila v Divadle Oldřicha Nového. "Až on mě naučil normálnímu hraní, přes něj jsem se dostala k činohře," řekla jednou o svém principálovi.

Na jeho divadelní lekce navázala Zita Kabátová naposledy koncem 90. let, kdy vystupovala na jevišti pražského Divadla pod Palmovkou v Hřebejkově inscenaci Nebezpečných vztahů. Kromě hraní také ráda a často vzpomínala na svou kariéru i kolegy a její vyprávění se stalo základem několika knih.

Vyjádřit soustrast můžete také ZDE: