Rozhovor
Ota Jirák: Jůheláci se jako loutky povedly
23.07.2011 11:30 Rozhovor
Jeho hlasem mluví Hele, mimozemšťan Alf, tygr z Medvídka Pú i mamut z Doby ledové. Televizní diváci ho znají hlavně z pohádek nebo jako bodrého doktora Pantoflíčka ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Málokdo ví, že se dlouhá léta živil jako mim, už pět let je velkovévodou a také velmi dobře maluje.
Pamatujete si ještě, jaké to bylo, když jste poprvé promluvil jako "plyšové medové" Hele?
Pamatuju si to velmi dobře, a to podle toho, že se mi tehdy v roce 1981 narodila dcera Tereza. Původně jsem to vlastně odmítl, protože jsem byl pořád na cestách. Jezdil jsem jako mim s cirkusem Ctibora Turby a doma jsem moc nepobyl. Ale pak se roznemohl Milan Neděla, který Hele ze začátku mluvil, tak to znovu nabídli mně. No a do toho se narodila Terezka, já přestal cestovat a bylo to. Vzpomínám si, že jsem šel za Milanem do nemocnice, zeptat se, jestli by mu to nevadilo, kdybych to vzal za něj. Řekl, že určitě ne, že jsem to stejně původně měl dělat, a tak už společně s Jirkou Lábusem, který mluví Jů, kazíme několikátou generaci dětí.
Dalo vám práci najít ten správný hlas?
Vůbec, jak jsem toho panáka viděl, tak se mi takhle roztáhla huba a už to jelo… Myslím, že Jůheláci se jako loutky povedly, výtvarník Standa Holý je skvěle vymyslel. Svědčí o tom i fakt, že několikrát sice z obrazovky zmizely, ale vždycky se na ni zase vrátily.
Nelákalo vás vyzkoušet si chlupatý Hele-kostým na vlastní kůži?
Jednou jsem si do něj vlezl a stačilo. Je v tom děsné vedro.
Proč jste se nevěnoval své původní a vystudované profesi – loutkoherectví?
Asi proto, že když jsem končil, začali se loutkoherci cpát na jeviště mezi loutky a to se mi nelíbilo. Navíc už jsem absolvoval v činoherní roli. Během studií jsem hrál s Karlem Makonjem v jeho Vedeném divadle, ale ke konci vojny mi nabídl angažmá Ctibor Turba ve svém Cirkusu Alfréd. V úterý jsem v AUS odevzdal uniformu a ve středu už jsem večeřel v Curychu. Hráli jsme ještě s Honzou Ungrem takové delší klauniády, jezdili po světě, což bylo bezvadný, ale zase jsem vypadl z povědomí tady. Role mi už pak ani nenabízeli, protože si říkali: "No jo, Jirák, ten je zase někde v Holandsku nebo kde." Ale mně to nevadilo, pantomima mě hrozně bavila.
Prý jste osobně poznal i Jiřího Trnku?
Ano, já vždycky rád maloval, a tak jsem po gymnáziu rok pracoval v pražské budově Konviktu v Bartolomějské ulici, kde měl právě Jiří Trnka studio. Začínal jsem tam jako holka pro všechno – třeba když se pan Trnka v roce 1967 chystal na EXPO do Kanady, vyřizoval jsem mu pasy – a během roku jsem se dostal i k malování. Pamatuju se na první setkání s ním. Otevřel mi do půl těla a zeptal se: "Kouříš, mladej?" Pak vytáhl děsně zmuchlaný pelmelky bez filtru a jednu zvohejbanou mi nabídl. Samozřejmě jsem si ji z úcty k němu zapálil, aniž bych si ji dovolil narovnat. Uvnitř v ateliéru jsem ho pak viděl, jak v každé ruce štětec s jinou barvou maloval strom života oběma rukama najednou a ještě si při tom se mnou stihl povídat. Byl neuvěřitelný. Vrátil jsem se tam ještě před vojnou, ale to už k Břetislavu Pojarovi, který mě později lákal, abych šel učit na katedru alternativního herectví na FAMU.
Celý článek si přečtete v časopisu Instinkt, který vyšel 21. července.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.