"Je mi blbě, mám diabetes. Slábnou mi nohy, už dva nebo tři roky nemůžu chodit. A bolesti se zvětšily. Co mě ale nejvíc trýzní, je, že mám plnou hlavu nápadů, ale nejsem schopen sesmolit ani článek - hůře se vyjadřuju a nevydržím psát," řekl před měsícem a půl Miroslav Plzák (†85) časopisu TÝDEN. "Těch pětaosmdesát let, to není žádný důvod k slávě," dodal smutně. Byl to jeho poslední rozhovor pro média. Připomeňme si ho ve zkrácené verzi. Jako vzpomínku na krále české sexuologie a brilantního glosátora složitostí partnerských vztahů, který v noci z pátku na sobotu zemřel...
Lidé vás mají zafixovaného podle jedné věty: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat!" I když jste několikrát vyvracel, že byste to kdy řekl...
Některé moje názory se pořád překrucují. Už před padesáti lety jsem vyřkl svoji základní myšlenku, kterou jsem pak desítky let dolaďoval: že láska nefunguje na principu "pozitivní zpětné vazby", ale naopak. Když je váš partner neustále utvrzován o vaší lásce, pak je uklidněn a ubezpečen. Tím pádem miluje méně. To uším zamilovaných nezní moc mile.
Vím, ale mozek na to má čidla. Když navrhnete rande ve středu a váš milý řekne, že má čas až ve čtvrtek, pak je nejlepší říct: "Čtvrtek? To už něco mám. Pojďme se sejít v pátek." Nesmíte říct: "Jak to, že nemůžeš ve středu!?" To byste použila nejhnusnější zmetek mileneckého dorozumívání, a sice výčitku. Takže jsem došel k hrůzné, ale nezpochybnitelné pravdě: erotická láska nemá řešení. Přesněji řečeno, řešení jde proti vaší touze a představě o lásce. Když on řekne: "Nemám čas", tak jen zatleskejte ručičkama: "Nevadí, uvidíme se za týden!" To ho zase zpochybní.
Ta vaše pragmatičnost ve věcech lásky je prostě nepříjemná.
Ano, blbě se to poslouchá. Ale erotická láska nemůže být věčná. Nikdy. Ale jedno řešení existuje. Láska se musí přerodit, transformovat do manželské, charitativní lásky. A to je láska, které říkám láska tří velkých S.
Soucit, starost, stesk. Mám vás načteného už od dětství.
Ano? Soucit s bolestí, starost o druhého, stesk při odloučení. Erotický prvek lásku rozkližuje, to není stálé pouto. Eroticky se vydržíme milovat tak čtyři, maximálně šest let. Pak to buď alespoň jeden z nich pochopí a začne pracovat na přerodu...
...nebo jde o dům dál, za jinou erotickou láskou?
Ano. Ale ti moudří ji dokážou transformovat do oné lásky charitativní. Výjimka neexistuje. To má povahu zákona. Sám jste rozvedený.
Ano. Ani tak však nechci připustit, že by vzorem nemělo být jediné celoživotní manželství. Je dobré nabádat národ, aby lidé manželství uzavírali po pětadvacítce, třicítce, kdy už mají nějaké erotické zkušenosti a kdy už vědí, že erotická láska dříve nebo později vyčerpá z podstaty sama sebe. Víte, jaké je pravé vyznání lásky? "Najez se, dokud je to teplý." Všechno ostatní jsou kecy.
Je vaše druhé manželství vydařené?
Myslím, že ano. Je to normální, dobré manželství. Nesnáším, když lidi mluví o tom, jak mají ideální manželství, protože nic takového neexistuje. Manželství je hra. A hru dělá hrou, že nevíme, jak dopadne. Jinak by nás nebavilo ji hrát. Kdyby žena věděla, že má svého muže jistého, tak ho nikdy nebude milovat, tedy v tom romantickém smyslu, což je v první fázi nutné. V manželství jako ve hře existují zisky a ztráty, které nemůžete předvídat. Navíc je to hra vysoce existenční, protože kdo prohraje, může být opuštěný. Ale aby bylo rozvodů mnohem méně, stačí jedna maličkost. Odnaučit se vyčítat. Výčitka je zmetek. "Zase jsi přišel pozdě..."
Takhle asi štěkne alespoň občas každý.
Jo. Ale kdyby se vyčítání dalo zrušit, tak se nejméně jedna čtvrtina rozvedených nerozvede.
Neříkejte, že vám nikdy žádná výčitka neujede?
No jéžišmarjá, to je jasné! Člověk se zkrátka neudrží.
Ano, tím krásně doplňujete moji teorii: „Člověk se neudrží." Manželství tedy nemá řešení, nemůže být nikdy dokonalé.
Pomáhá omluva?
Tleskám vám! Ano. "Já vím, že jsem ti teď něco vyčetl, miláčku, to bylo špatně." Je vhodné něco takového říct, i když máte pravdu. A nazdar. Nebo ohlásit předem: "Miláčku promiň, teď se projevím blbě, ale jdeš o hodinu později. Vím, neměla bych ti to vyčítat."
To zní legračně.
No jo, ale výčitka je opravdu dorozumívací hniloba. Když omezíte hádky a uberete výčitek, vždycky je šance na vylepšení vztahu. Celý život se setkávám s odborníky na partnerské vztahy, mnohých z nich si vážím, ale nechtějí si přiznat, že zdaleka ne o všem rozhoduje láska a pravda. Havla mám rád, známe se osobně, ale s tou pravdou a láskou mi jde trošku na nervy. Jistě, láska je to, oč máme usilovat, ale má to své meze. Erotickou lásku nebudeme mít celý život. A nikdo nechce pořád pochopit, že lásky jsou dvě.
Baví mě váš výklad Shakespeara: "Romeo a Julie se berou dva dny poté, co se seznámili, navíc Romeo ještě pár hodin předtím významně miloval jinou dívku..."
Shakespeare, to je největší mizera! Když to člověk sleduje v dobrém divadle, úplně mu unikne fakt, že se zamilujou, oddají a zabijou během dvou dní! Ani já jsem si té absurdity v mládí nevšiml. To je zázrak literatury, podobně je to s Goethem. Takoví autoři jsou zhouba, to oni naočkovali lidem romantickou, absurdní a v reálném životě nefungující představu lásky. Shakespeare by měl být dodatečně popraven, že nakukal lidem lež! Každý se bojí to říct, ale je to hrozná kravina a sviňárna, takové provinění nemůžou tihle takzvaní velikáni smazat ani sebevětší uměleckou genialitou.
Miroslav Plzák (†85) |
V letech 1964-1989 primář Psychiatrické klinice VFN UK v Praze. Napsal sedm desítek knih a brožurek o milostných a manželských vztazích (včetně prvních vysokoškolských skript o poruchách manželství), publikoval 21 vědeckých prací na téma žárlivost.
Spoluzakládal telefonickou Linku důvěry, napsal devět divadelních her (s Miloslavem Šimkem třeba Záviš kontra Březinová, která se hrála v Semaforu). Byl podruhé ženatý, manželka Ema je o dvacet let mladší. Z prvního manželství měl dceru. |
No jo, ale pořád stejných. A spíš jsem viděl, jak je má práce marná. Učil jsem manžele se dorozumívat, říkal jsem si, jak jsem chytrej, pak odešli ode mě domů a cestou se pohádali. Nebo jiný klasický případ: známý sportovec, manželka ho přestala mít ráda, jenomže on byl slavnej a bohatej, tak nemohl pochopit, že by ho mohla opustit s někým chudým, kdo je z jeho pohledu nula. Dvě hodiny jsem mu vysvětloval, že vynucováním sexu všechno ještě víc zkazí, že zahodí poslední šanci a že se má chovat nezávisle. A on? Jeho žena mi pak volala, že se na ni v noci vrhal. Je to vlastně pořád stejné, několik málo opakujících se modelů. Když se jeden partner začne chovat nezávisle, ten druhý mu to začne vyčítat, a krize se prohlubuje. Kdyby byl místo toho schopen začít se chovat taky nezávisle, leccos zachrání.
Jenomže je to většinou těžké.
Já vím. Až mě mrazí, když si uvědomím, jak jsem to pořád znovu opakoval a poučoval. V lásce je něco zakopaného, vůli neovlivnitelného, co nemá řešení. Jedno by si lidi měli zapamatovat: nešťastná láska a rozchod bolí, ale čas rány zhojí. Tady už končí legrace: kdybyste věděla, kolik sebevražd jsem zažil, přitom často kvůli tak nekvalitním vztahům! Hrůza. Zlomený lidi. Láska zabíjí.