"Když jsem na pódiu, jsem cikán. Když jde o byznys, jsem bílej," říká v "nerapersky" otevřeném a vnímavém rozhovoru kontroverzní raper Rytmus.
Působíte na mě, že je vám blízký původní model hip hopu, který se zrodil v černošských ghettech Los Angeles a New Yorku jako reflexe kultury pouličních gangů. Najde se podobnost mezi Bronxem a slovenským sídlištěm, na které se často odvoláváte?
Nemluvil bych o sídlišti, kdyby se mě na to neptali. Vyrůstal jsem tam. A ano, když se ptáte, je v tom určitá symbolika. Sídliště je všude ve světě na okraji města. Děti tam většinou nemají co dělat, přemýšlejí o lecčems. I o tom, jak by mohly obejít zákon. Ale ne o tom, jak by se odtud dostaly. Neříkám, že je to ghetto, to je blbost, ale bydlí tam slabší sociální vrstva. A já říkám, že z ní pocházím.
O skličující chudobě asi nemluvíme, ale řekněme o neinspirativním žití z ruky do úst. To cítíte jako handicap do života?
Jasně. Pocházím z rodiny, kde se nejezdilo na dovolené, pracovalo se od pondělí do pátku a nic víc. Proto ukazuju, že jsem na sobě začal makat a dostal se z té periferie. "Sousedi moji, takto se teď mám!" To je celé, těžko to pochopí ten, kdo tak nevyrůstal.
Komu to ukazujete?
Těm, kterým se daří méně, pro ně jsem začal dělat muziku. Oni se viděli v textech a začali poslouchat moje skladby. Ta vazba je snadno pochopitelná, rapeři z chudých rodin ukazují to, co v životě neměli.
V tom jste, uznávám, velmi přesvědčivý a žádný hluboký útisk k tomu, zdá se, není potřeba. Proč si pak myslím, že správný raper by měl projít nějakým úplným životním dnem?
To vám někdo řekl?
Možná je to jen podobné společenské klišé, jako že pořádný rocker musí demolovat hotel ve víru divokých nocí...
To je názor nějakého dementa. Ten, kdo nezažil dno, tak nemůže rapovat? Rapovat může kdokoli bez rozdílu rasy, vyznání a finanční situace. Rap je frázování do hudby, kde někdo popisuje svůj život a pohled na svět. Klidně můžu rapovat o tom, že jsem buddhista, jen lidem se víc líbí, že jsem polocikán. Já své sdělení postavil na tom, že jsem neměl nic a teď mám dost. Lidi se jen chtějí přesvědčit o tom, že je to pravda. Krásný návod na úspěšný život pro lidi, kteří vyrůstali jako já.
Neměl jste peníze, ale taky jste neměl tátu. O tom se vám mluvit a rapovat nechce?
Já ho měl. Byl jsem vychován v tom, že otčím je můj otec.
Proč ta lež?
Za komunismu můj biologický otec utekl do Rakouska, já byl malý a psychologové tehdy poradili mámě, aby mi pravdu řekla až na prahu dospělosti. Já to ale stejně tušil o mnoho let dřív.
To jste žil ty roky v pochybnostech?
Ne docela. Dokud jsem to jako desetiletý kluk jen nějak cítil, tak ano, ale později mi pravdu naplno řekla moje přítelkyně. Doslechla se od své mámy, kdo je můj otec a kde žije.
Byl jste puberťák a v jednom okamžiku jste měl pobrat, že váš otec není skutečně váš otec a že ten, co jím je, je Rom? No nazdar. Co udělá člověk, když tohle slyší?
Mlčí... A pak mu to dojde: Ježíš... můj otec je cikán?!
Měl jste problém?
A velkej. Já se nemohl vyrovnat s tím, že jsem polocikán. Vyrůstal jsem i mezi nimi, ale ne v domnění, že jsem jeden z nich. To byla rasistická doba a každý tmavý automaticky kradl nebo byl špinavý. Když se o nich mluvilo, tak jen ve špatném, a já najednou patřil mezi ně? Nemohl jsem skousnout, že teď před lidmi budu já za cikána, a říkal si, až to zjistí, jak se na mě budou dívat?
Celý rozhovor s Rytmusem si přečtete v tištěné verzi Instinktu, který vyšel 19. července.
