Saša Rašilov je na roztrhání. Místo aby si to užíval, propadá sociálním fobiím. V hospodě se moc nerozhlíží, a když má lidí plné zuby, uteče na Vysočinu. V šatně Národního divadla jsme byli jen tři, a tak byl Saša Rašilov v klidu. Trhal sebou jen v okamžicích, kdy mu nad hlavou zařičel hlas z reproduktoru. Jak z Kafkovy Ameriky, komentoval to.
Jak to vlastně žijete? Je téměř nemožné vás na hodinu urvat pro sebe.
Dost zmateně. Ale tohle jsou takové poryvy. Když práce je, tak všechna najednou.
Jde u vás o posedlost prací? Děláte to kvůli penězům? Nebo byste se po pár odmítnutích už nabídek nedočkal?
To třetí samozřejmě platí! V jednu chvíli toho už bylo moc, tak jsem si řekl dost - a že si zkusím začít vybírat. A tušil jsem, co nastane - když vám někdo jednou dvakrát třikrát zavolá a vy řeknete ne, tak počtvrté už prostě nezavolají. Produkční režisérovi rovnou řekne: "Toho ani nebudeme zkoušet, stejně nikdy nemá čas."
Proč jste kývl na nabídku hrát ve filmu Hranaři? Co vás tak zaujalo?
O Hranařích nemůžeme říct, že je to zásadní společenská událost, sonda, velký apel. Ale je to aspoň známka toho, že pokud se tady někteří lidé budou takhle chovat, tak naše společnost bude takhle vypadat. A je dobré vidět, že na to můžeme aktuálně zareagovat filmem. Ten film je politický thriller ze současnosti, je to udělané tak, jak to dělají Američani, kteří zpracují aktuální téma a okamžitě to nacpou do kin. To není špatné!
Nakolik ten film odráží podle vás českou realitu? Viděl jste za filmovými postavami konkrétní postavy, politiky?
Kluci se snažili scénář napsat tak, aby to nebyly přesmyčky konkrétních jmen, aby to nebylo vyloženě "aha, tak tohle byl tenhle". Tohle se dalo dobře použít za komunismu, kdy jednoznačné narážky fungovaly. Hranaři jsou spíš pokus nastavit zrcadlo. Vlastně se tím vrací Orwell, Velký bratr, všude kamery…
Máte pocit, že žijete v orwellovském světě?
Asi před dvěma lety jsem byl poprvé v Londýně. Já a Vanda jsme si dali sraz u Big Benu s naším londýnským kamarádem. Chvíli jsme tam s těmi batůžky stáli a najednou se objevil policajt, který našeho kamaráda odvedl stranou. Ten před ním okamžitě stál v pozoru. V tu chvíli jsem Vandě řekl, že takhle to vypadalo u nás za totáče. Kamarád odpovídal, policajt zapisoval… Pak se kamarád vrátil k nám a my se ho ptali, co se stalo. A on, že jsme tomu policajtovi přišli podezřelí, a tak se ptal "odkud jste, proč jste přijeli, co tu děláte…" A já si jen pomyslel: "Tohle v tak svobodné zemi? To si u nás neumím představit." James mi vysvětlil, že mají takový strach z hrozeb terorismu, že se prostě snaží vyhovět.
Jak by lidé reagovali u nás?
U nás by každý na takového policajta reagoval alergicky, protože máme obavu, že nám narušuje nějakou naši svobodu, kterou nemáme dlouho a na kterou máme být hrdí. Zatímco James s piercingem a naušnicí, nezávislý týpek, stojí před policajtem a hlásí: "Ano, to je Saša Rašilov, tohle je Vanda Hybnerová, jsou z České republiky a jdou se podívat na Big Ben." (Hlásič: Nástup techniků, je půl sedmé.)
Trochu překvapivé, tohle hlášení.
Když jsem do Národního divadla nastoupil, připadal jsem si jako v Kafkově Americe. Pořád se tady ozývají divné věci… Doteď těm hlášením moc nerozumím.
Jak vnímáte svět okolo sebe dvaadvacet let po revoluci?
Jsem vlastně rozčarovaný volič. Poprvé v životě jsem se vzepřel tomu, co mají Chinaski ve své písničce - "mně vždycky naši říkali, nehas, co tě nepálí". Držel jsem se toho, že není nutné, abych se k politice vyjadřoval. Ale najednou se stalo, že se mě zeptali: "Budete nás volit?" Odpověděl jsem, že ano. A když se zeptali, zda jsem ochoten to říct veřejně, rozhodl jsem se, že vlastně jo. Proč se mám schovávat a říkat, že se mě to netýká?
Mluvíte o topce?
Ne. To byly vévéčka. Já jsem je znal úplně na jiné úrovni - ještě když byli na Praze 1 a řešili lokální problémy. Jasně, že mi to rozumní lidé rozmlouvali, říkali, ať to nedělám. A já jsem jim argumentoval: "Ježišmarjá, tak proč bych konečně ve svých čtyřiceti letech nemohl veřejně říct, koho volím? Prostě to řeknu." Nic se nestalo, jen jsem já mírně zklamaný - což už nikoho nezajímá.
Jste zklamaný jen mírně?
No… Zkrátka jsem zklamaný. Neměl jsem přemrštěná očekávání, přece jen dnes hrajeme Shakespeara, a to jsou věci už stovky let známé. Pořád jsou to stejné principy.
Více z rozhovoru se Sašou Rašilovem najdete v aktuálním vydání časopisu Instinkt, který vyšel 5. ledna 2012.
