Prsa, nebo kraul? Místo plavání se spíš jen koupeme, a tak v Česku utone každoročně na 250 lidí, většinou plavců. Moderní výuce plavání brání nezdravá tradice z 19. století i nesmyslné předsudky mnoha rodičů.
Většinu případů utonutí pojí společný jmenovatel, neopodstatněná víra ve vlastní schopnosti. U nás platí, že plavec je ten, kdo uplave souvisle 200 metrů a dokončí bez zjevných známek vyčerpání. Něco jiného je ale ukrajovat ony metry v průzračné teplé vodě bazénu, nebo brázdit zdivočelou řeku.
ČTĚTE TAKÉ: Plzeň dostane možná obří akvapark z Německa
Irena Čechovská z katedry plaveckých sportů Fakulty tělesné výchovy a sportu UK tvrdí, že Češi si pletou pojmy. "Naše plavání je vlastně koupání," říká. "Do vody nechodíme sportovat, nýbrž relaxovat."
Umíte plavat kraul? Vsadím se, že ho ovládá jen málokterý z čtenářů. Učit se plavat znamená v našich zeměpisných šířkách už od 19. století učit se prsa, což je nejen škodlivé, ale i zbytečně obtížné. Zámoří nabízí přístup právě opačný. USA, Kanada i Austrálie jsou plavecké velmoci se stovkami mil pobřeží a zlatých olympijských medailí. Výuka tamních dětí vychází z kraulu a znaku, což jsou plavecké způsoby rychlejší a lépe se učí.
Čeští odborníci se teď pokoušejí prsařský stereotyp zlomit. Do prvních lekcí plavání prosazují kraul a znak, narážejí však na bariéru. Mnozí z rodičů jsou přesvědčeni, že jejich dětem je podstrkováno cosi méně hodnotného. Co s kraulem a znakem, horují, sami jsme se je neučili, a plavat přece umíme.
Více si přečtěte v časopisu Instinkt, který vyšel 17. června 2010.
Foto: Tomáš Nosil, Robert Sedmík
