Je to zapeklitá situace: pivovar uvede nealkoholickou limonádu. Dává si hodně velký pozor, aby se v komunikaci širokým obloukem vyhnul dětskému publiku. Cílovou skupinu si stanoví na třicátníky a starší. A co ukážou? Jakousi juniorskou partičku, něco mezi hipstery a mladobeatníky, co nachází láhve na větvích i stéblech obilí.
Provedení je mile moderně nereklamní, hrdinové se poflakují krajinou, hudba neruší, branding se dostaví. Jen je to takové echt přírodní: neslané a nemastné. Reklama, kterou zapomenete než dopijete. Proč a jak došli k dramatizaci, kterou nám ukázali, pochopíme snadno. Možná až příliš snadno - zadáním evidentně bylo zdůraznit, že produkt neobsahuje konzervanty a ošklivou chemii. A jak se pozná přírodní pochutina? Leze ze země. A máme to: my vlastně tu limonádu nevyrábíme, my ji jen sklízíme a opatříme etiketou. Vtipná zkratka a nadsázka, řeklo by se.
A není to málo? Poměrně unikátní produkt - alespoň u nás - se spokojí s módním a nadužívaným příslibem, že je přírodní, bez chemií, konzervantů. Kolikrát jsme to slyšeli za poslední týden? Unikátnost se vytratila. Kde zůstal pan starý (tak se má, podle pivního bontonu, oslovovat pivovarský sládek)? Jeho výkon, že dokázal ze sladu vytvořit nový typ nápoje, je znehodnocen. Jestli se to dělá samo, může to dělat každý. A když by to mohl dělat každý, proč mě má lahvička stát přes dvacet korun? Místo výjimečnosti důraz na přírodno. Místo potvrzení vlastní kompetence rozpačité pokrčení rameny. Taková limonádička. Zasloužila by si víc.
