Britský herec
Michael Sheen: Dcera si mě dala na zeď

Britský herec Michael Sheen, který hrál v mládí fotbal na takové úrovni, že o něj stál londýnský Arsenal. Rodičům se ovšem nechtělo stěhovat se do metropole, a tak malý Michael vyměnil míč za jeviště. A dobře udělal. Dnes má téměř monopol na Tonyho Blaira, jehož hrál v oscarové Královně a v dalších dvou filmech. Podle skutečnosti hrál také reportéra Frosta v dramatu Duel Frost/Nixon a fotbalového trenéra Briana Clougha v Prokletém klubu. A zatímco obdržel čtyři nominace na hereckého Oliviera, nebojí se hrát ani ve fantasy jako Underworld anebo Svítání. V českých kinech je momentálně k vidění v komedii Woodyho Allena Půlnoc v Paříži.

Co si myslíte o Allenově vizi Paříže a vůbec těch evropských měst, kde v poslední době natáčel?

On nenatáčí skutečné město, ale město, jaké má v hlavě. Mně se líbí, že ho fascinují města v dešti. To mi připadá velmi allenovské, nemyslíte? Působí to na mě melancholicky a krásně. Ale čím dál tím víc mi připadá, že Půlnoc v Paříži není film o Paříži, ale o umělcích. O těch hádkách s jedněmi a o inspiracích druhými. O tom, jak ten a ten chodil s tou a teď žije s tamtou. Je to oslava uměleckého stylu života.

Nepanuje podobná nálada třeba v Hollywoodu?

V Hollywoodu je každý ve své vlastní bublině. Sedím v bublině auta, nebo jsem v nějaké budově, nebo se svým agentem. Je tam mnohem míň přirozené interakce. Živelná je spíš divadelní scéna v Londýně nebo v New Yorku, tam se lidé neustále potkávají a narážejí na sebe.

Chtěl byste strávit život v jiné éře než dnes?

Mě spíš zajímají období, v nichž se našla skupina lidí, kteří byli schopni posouvat hranice. Být tak v Řecku se Sofoklem a Aischylem, nebo v kruhu psychoanalytiků okolo Freuda a Junga! Oslovují mě kvantoví fyzici, alžbětinské divadlo nebo filmaři v Evropě v padesátých a šedesátých letech, kteří pak ovlivnili americké tvůrce. A jak potom Scorsese a Coppola žili někde na pláži a dívali se na své filmy a cupovali je navzájem – lákalo by mě s nimi trávit čas.

Jak se vám se všemi divadelními i filmovými zkušenostmi hraje fantasy typu Stmívání?

Bylo moc zajímavé hrát někoho, o koho se fanoušci v takové míře zajímají. I moje dcera je z toho na větvi.

Byla na vás pyšná?

Nejdřív s tím měla problém. Bylo jí deset a Stmívání pro ni byla velká věc. A najednou se do toho pustí její rodiče? To je asi dost pruda. Sám jsem si myslel, že jí to bude imponovat, ale ona mi dala pěstí, protože jsem se jí vecpal do jejího světa. Až po nějaké době se zeptala: "Můžu jít na premiéru?" Potom potkala všechny ze štábu a dokonce dostala od Stephanie podepsané knížky. Jednou jsem vešel do jejího pokoje, měla stěny polepené plakáty ze Stmívání a v rohu byla vystřižená fotka z časopisu, kde jsem byl já. Takže jsem to dokázal, dostal jsem se na její zeď!

Celý rozhovor si přečtěte v časopisu Instinkt, který vyšel 13. října 2011.