Ženské hrají pasivněji, říká <span>medailistka v pétanque</span>

Český pétanque zažil koncem srpna historicky největší úspěch. Na mistrovství Evropy v Ankaře se ženský tým proházel až k překvapivé stříbrné medaili. Dvaadvacetiletá členka úspěšného manšaftu Romana Vokrouhlíková zkoušela o víkendu postoupit z kvalifikace na mistrovství světa.

Se sportem, který si řada lidí spojuje hlavně se zábavou francouzských důchodců, začínala Romana Vokrouhlíková asi ve dvanácti. S koulemi hází i její maminka. Sympatickou studentku Vysoké školy zemědělské v Praze vyzpovídal TÝDEN.CZ při víkendové kvalifikaci na světový šampionát v Thajsku. Tentokrát to nevyšlo, ale za týden v Roudnici čeká Vokrouhlíkovou další pokus.

Co vás na pétanque baví?

Že spojuje generace. Není to jako v jiných sportech, kde hrajete pouze se svojí věkovou kategorií a v mém případě pouze s holkama. Tady můžu hrát s dětmi i s někým, kdo by mohl být mým dědečkem. Všichni jsme si rovni. V tom je ten sport zajímavý, a proto mě baví.

Jsou nějaké rozdíly mezi mužským a ženským pétanquem?

Ženský hrají pasivněji. Koule ke košonku (malá kulička, ke které mají hráči hodit svoji kouli co nejblíže, pozn. red.) pouze přibližují, kdežto chlapi se nebojí střílet a vyrážet koule soupeře. Ale my (čtveřice, která vyhrála stříbro na mistrovství Evropy v Ankaře: R. Vokrouhlíková, H. Šrubářová, L. Klusová, A. Hančová - pozn. red.), protože hrajeme i s muži, se už taky nebojíme střílet a hrát agresivněji.

Jako studentka máte asi docela dost času na tréninky. Kolikrát týdně trénujete?

Je to různý. Někdy se stane, že jdu třeba jenom dvakrát týdně. Máme společný tréninky, ale chodím i sama. To pak mám čas o tom víc přemýšlet. Někdy jdu třeba i pětkrát. Před Ankarou jsem chodila i šestkrát. Když mám ale zkoušky ve škole, tak jde pétanque stranou.

Kde trénujete?

Bydlím na Letné. Když trénuji sama, tak jen přeběhnu ulici a trénuji na letenské pláni. U Letenského zámečku i máme vybudované hřiště, které je oplocené, aby tam nelezli děti a psi. Tam chodí náš klub společně trénovat. Může tam ale přijít kdokoli a zacházet si.

Dva talismany jsem měla, když jsem jela do Ankary - dva plyšáky. Medvídek se ale při zpáteční cestě někam ztratil. Prošla jsem celní kontrolou a talisman zmizel. Asi se celníkům zalíbil. Ještě dřív, když ještě hrála i mamka (Věra Vokrouhlíková - pozn. red.) a tým byl maličko jiný, jsme každá měla plyšovou krávu. Po změně týmu, ale čtvrtá hráčka krávu ještě nedostala, tak musí hrát bez ní.

FOTO: Petra Mášová