Nadšenec a srdcař
Matěj Homola o své lásce: Nejtěžší bylo vůbec skejt sehnat

K Matěji Homolovi (43) patří mikrofon a nepřeberné množství hitovek s Wohnoutem, stejně tak ale i prkno s kolečky. Skejt má v jeho životním stylu místo už dlouhých třicet let a je to jedna velká jízda.

Jízda, která dokonce muzikanta přiměla sestavit z fotek, které pořídil mezi skejťáky, knihu s názvem Chci bejt jako oni. Tentokrát se ale nepředstavil jako ten na prkně, ale naopak jako fotograf. Snímek jeho samotného ostatně prý v knize vůbec není.

"Za těch 30 let, co jezdím, jsem poznal spousty lidí. Zájem o skejt se měnil, někdy byl větší, jindy menší. Nicméně ale mám pocit, že to stále přitahuje stejnou skupinu lidí, a to platí nejenom pro nás, ale pro celý svět. Skejťáci byli vždycky trošku jiní a jsem rád, že se z toho nikdy nestal sport se vším všudy, s trenéry a se závody. Například že se z něj nestal snowboarding," liboval si v rozhovoru pro magazín Aktuálně.cz jeden z nich.

Při příležitosti křtu své knihy pak dokonce vzpomněl na chvíle před třiceti lety, kdy to neměli skejťáci zdaleka tak snadné, jako dnes. "Když člověk začínal v 80. letech, věnoval většinu energie na to, aby vůbec sehnal prkno. Tenkrát se sem nesměla dovážet, dnes nepochopitelné. Takže se jezdilo na pašovaných skejtech nebo na těch, co někdo vyrobil doma za svitu lampičky. Komunisté šlapali skejťákům po zádech, protože jim ten sport přišel buržoazní, výstřední, prostě divný. Ten, kdo se do toho tehdy pustil, musel být velký nadšenec a srdcař. Je super, že dnes tohle mladí nemusí řešit. Kdo vzpomíná na tu dobu v dobrém, je hlupák," vyjádřil se Matěj Homola.