Jestlipak víte, že se právě nacházíme ve střetu dvou světů? A ne. Teď nemyslím spor dvou velmocí, USA s Čínou, nebo třeba odvěký spor milovníků psů a koček.
Mám na mysli střet, kdy na jedné straně stojí svět lidí, kteří se panicky obávají nového koronaviru, neposílají své děti do školy a sami nechodí do práce. A proti nim stojí lidé, kteří chtějí, aby se svět vrátil co nejdříve do normálu - chtějí do práce, chtějí do školy.
Chtějí zase normálně žít. A podle mého názoru je potřeba právě nyní řict - jasně a stručně - že je potřeba se přestat bát. A co nejdříve se vrátit do škol a práce.
Chápu lidi, kteří měli z nového koronaviru obavy. Ze začátku jsme totiž nevěděli, proti čemu stojíme. Obávali jsme se viru, který by mohl usmrtit statisíce lidí. Obávali jsme se o sebe, o naše rodiny. Ale teď už zase tolik neznámý není. Vědci přichází denně s novými zjištěními. Věříme, že vědci přijdou s vakcínou. I epidemiologická situace se zlepšuje. A řada lidí už se podle toho zařídila. Odkládají roušky, pokud široko daleko není nikdo další. A nebo jsem se dočetl, že kadeřnice odložily ochranné štíty. O těch jsem vám vykládal včera. Kadeřnice totiž podle ministerského nařízení musí mít jak roušky, tak štíty. A vůbec jim není co závidět. Kadeřnice se v nich dusí, mnohé omdlévají. Přes štíty navíc, jak jsou zaoblené a lesknou se, není vidět. A kadeřnice řekly dost: štíty odložily a vládě vzkázaly: na případné popotahování jsme připraveny. Ale chceme pracovat. A ve štítech to prostě nejde.
A já vám na rovinu řeknu, že kadeřnicím a kadeřníkům v tomto opravdu fandím. Protože teď do novin nepláčou, kde a kdy jim přijde podpora. Nejsou zbytečně vyděšeni, nešíří paniku. Naopak chtějí stát na vlastních nohách a co nejdříve pracovat.
Oproti tomu řada lidí odmítá své děti posílat do škol. Prý se o ně bojí. A vůbec neberou v úvahu to, co říkají vědci a lékaři: že riziko středního či těžkého průběhu nemoci covid-19 je u dětí tak vzácné, že je v podstatě ve statistikách ani nenaleznete. Nebo tito lidé volají do práce, že na pracoviště prostě nedorazí. Že se bojí. A že chtějí home office, nebo přejdou na ošetřovné.
A víte co, já vám řeknu svůj osobní poznatek. Lidé, kteří už dříve nevynikali velkou pracovní morálkou, teď nejvíce zdůrazňují, že se bojí viru a smrtelné nákazy… Ovšem už předtím často chyběli z jiných důvodů - já jsem tomu říkal páteční průjmy a pondělní rýmy.
No ale pak jsou lidé, kteří jistotu příjmu od zaměstnavatele a státu nemají. Taková paní ministryně Benešová by o nich řekla, že nemají žádnou vatu… Jde o drobné podnikatele a třeba umělce. Ti si přejí jen to, aby vládní restrikce co nejdříve skončily a oni mohli pracovat. A já řeknu jediné: musíme se vrátit do normálu a zase vytvářet hodnoty. To není jen fráze. Je to nezbytná podmínka k tomu, aby naše země zase prosperovala. A to by mělo být cílem nás všech.
