Dnes začnu jedním známým citátem, který zní: "Rodina je základ státu." Tento citát se často připisuje prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garriguovi Masarykovi. Zda byl jeho autorem opravdu on, nevím, ale o to tady ani nejde.
Tento výrok mě totiž přivedl ke srovnání, jak vypadá prosazování tohoto hesla do opravdu skutečného života. A to obzvlášť v době a stavu, ve které se nyní české rodiny kvůli koronaviru nacházejí.
Víte, rodina je vlastně takovým zmenšeným modelem fungujícího státu. A úplně stejně, jak je nyní ochromen stát, jsou i ochromené české rodiny. A já se omlouvám, ale já to řeknu úplně naplacato. Moji kolegové o mně stejně někdy říkají, že jsem převlečená feministka. A řeknu vám - já bych teda rozhodně nechtěl být v této době ženou, která musela kvůli koronaviru zůstat s 60procentním platem doma, a to za a) s nevrlým manželem, který nemůže večer s kamarády na pivo. Za b) se třemi dětmi, které musí nejenom zabavit na celý den, ale ještě asistovat při domácí výuce. A za c) si nemůže ani zajít odpočinout ke kadeřnici, na manikúru a podobně. Tuhle situaci ženám opravdu nezávidím. A rád bych jim teď vyjádřil ohromnou poklonu. Zaslouží si ji.
A to i z toho důvodu, že i přesto, že se školy a učitelé snaží udělat pro děti a jejich vzdělání maximum, tak hodně věcí stejně nakonec zbyde na rodičích. Protože domácích úkolů dnes děti dostávají daleko více než v časech, kdy školy fungovaly normálně. A navíc, je tu ještě jedna komplikace, o které chci mluvit. Učitelé sice obdivuhodně rychle najeli na výuků prostřednictvím videokonferencí, kdy vyučují děti přes internet. A školáci se do výuky zapojují také prostřednictvím kamer a mikrofonů na svých počítačích. Ale právě zde je podle mého skrytý jeden velký problém, o kterém se nemluví.
Ne všechny rodiny totiž mají dostatek počítačů, aby každé dítě mohlo sedět u svého přístroje a komunikovat s učiteli. Ostatně přenosný počítač má doma jen 70 procent domácností. A teď si představte, že máte třeba tři děti, které musí být zároveň ve virtuální učebně. A velký problémem je, že ministerstvo školství na tyto děti doteď nemyslelo. Umíte si ale představit, jak hloupě se musejí cítit děti vůči spolužákům, jejichž rodiče jsou na tom finančně lépe? A jak je asi rodičům, že nemohou toto vybavení dopřát svým dětem?
Takže já bych chtěl na tomto místě smeknout před rodiči, kteří stav nouze a karanténní opatření musejí zvládat. A zatím to zvládají s grácií. Ale to, že ministři nemyslí na sociálně slabší, je podle mého opravdu ostuda.
