Josef Klíma: Ukázat na zlo prstem

Před lety říkal vtip: Víte, proč se říká televizi médium? Ani syrové, ani propečené. Teď svoje médium - televizi Nova - po patnácti letech opouští. Reportážní pořad Na vlastní oči, u kterého byl od počátků, je pozastavený a Josef Klíma zvažuje, co dál. Televizní žurnalistiku ale opustit nechce, právě připravuje autorský pořad pro televizi Z1.

Překvapilo mě, že vás potlesk diváků v pořadu Uvolněte se, prosím, dojal k slzám.

To mě taky! Připadal jsem si jako Jiřina Jirásková, když jí vedou do Síně slávy. Ten potlesk jsem nečekal - ani to, že mě to tak dojme.

Máte k pořadu Na vlastní oči osobní vztah?

To jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že odejdu. Dlouho jsem to zvažoval, byl jsem unavenej, vyhořelej, měl jsem pocit, že se motáme v kruhu, že už nic nového nebude. Na druhou stranu jsem přemýšlel o tom, že odcházím z pořadu, jehož hlavní úloha je - vznešeně řečeno - zlepšovat život lidí. A lidi mi dál volají, mně ale nezbývá, než náměty přehazovat na Janka Kroupu do Mladé fronty. Teď navíc Nova Oči pozastavila. Už existují jen Reportéři na ČT, Prima pokusy o investigativu dávno vzdala. 

ČTĚTE TAKÉ: Josef Klíma připravuje pořad pro televizi Z1

Čím to je, že investigativní pořady mizí?

Trh se změnil a jejich sledovanost skutečně klesla. Jenomže Nova se soustředí na diváky kategorie 15 - 55 let. Kdo je starej jako já, je pro televizi mrtvej. Přitom o publicistiku a věci veřejné se zajímají spíš starší, vzdělaní lidé. Když už komerční televize vysílá pořad veřejnoprávního typu, neměla by ho posuzovat jednoznačně komerčními měřítky. Měla by si říct: Fajn, vyděláváme na seriálech různé úrovně, ale máme tady taky něco, čím se můžeme pochlubit. Trend je jednoznačný: televize směřují k zábavě a bezkonfliktnosti.

Pořad Na vlastí oči opustili už Janek Kroupa a Radek John. Bude Nova pořad vůbec resuscitovat?

Bude. Ale nevím, jaké změny se v pořadu plánují. Chtěl jsem odejít dřív, než mi to řeknou. Přišlo mi to férovější.

Radek John z odešel, když se provalilo, že podniká ve firmě Oraprint, která získává výhodné státní zakázky. Věděl jste o jeho mimotelevizích aktivitách?

Věděl.

To je samo o sobě docela slušné investigativní téma.

Já to tady nechci propírat, protože mám Radka rád. Probral jsem to s ním mezi čtyřma očima. Rozhodl jsem se, že se k tomu nebudu vyjadřovat.

Ve stejném týdnu, kdy jste oznámil odchod z Novy, odešel i Pavel Zuna z Primy. Není to tak, že se televize docela ochotně loučí se zaměstnanci, kteří jsou pro ně moc drazí?

V mém případě určitě ne. Jasně, výroba jednoho dílu Očí byla dost drahá - ve srovnání s jedním dílem amerického seriálu, který Nova koupí od distributora v nějakém balíku.

Zažil jste na Nově všechny generální ředitele, kdo vašemu pořadu nejvíc přál?

Nejlepší byly začátky za Vladimíra Železného, to jsme mohli všechno, nebyl nad námi žádný diktát. Oproti nudným mluvícím hlavám v České televizi byla tehdejší Nova dílem cirkus, dílem blázinec a dílem seriózní televize. Radek Bajgar mi tenkrát zavolal a řekl: Pojď, uděláme si pořad, jaký chceme. Scházeli jsme se napřed na zahradě pod třešní, a když se vrátil John z Ameriky, tak v Demínce. Bajgar vždycky položil na stůl svůj mobil - ohromnou skříň, kterou vlastnilo v Praze pár lidí. Fantazírovali jsme a vymýšleli  naprosté blbosti.

Například?

Projekt Vzducholoď. To vymyslel Bajgar. Za strašné peníze nechal v Anglii ušít vzducholoď s tím, že bude létat nad republikou, na břiše bude mít napsané telefonní číslo a kdokoli bude mít nějaký problém, zavolá a auto s reportéry, které bude sledovat vzducholoď ze země, okamžitě přijede až k němu na dvůr a natočí jeho příběh.

Skutečně to fungovalo?

No, byla to utopie. Ukázalo se, že vzducholoď může létat, jenom když nefouká, neprší, není ani zima, ani vedro... Ale dobře sloužila, když bylo potřeba něco natočit seshora, vzpomínám si, že jsme s ní točili přehradu, anebo geometrické obrazce v polích. John v ní zase jednou poletoval nad slapskou přehradou a málem do ní spadl. Zlatý hřeb vzducholodi přišel v dolech na Mostecku. Vinou turbulencí se propadla do lomu a rozpárala o velkorypadlo. To všechno bylo natočené. Naštěstí, protože to převzaly všechny světové agentury jako unikátní „srážku vzducholodi s velkorypadlem", čímž se vzducholoď zpětně zaplatila.

Jak se za patnáct let změnila vaše práce?

To se nedá srovnávat, v devadesátých letech bylo snadné dostat se k informacím, nebyli žádní tiskoví mluvčí, my šli za každým ministrem, úředníkem s kamerou, nikdo nám nestál v cestě. Policajti s námi chodili do hospody, ještě nebyli zkorumpovaní. Mafiáni měli barevná saka a byli vidět. Časy byli jiné, divočejší, ale lidi se zajímali, co se kolem nich děje a naše reportáže měly větší účinnost.

Není to demotivující?

Je. Na konci devadesátých let jsem toho měl akorát. Chtěl jsem odejít a napsal jsem o televizi dost otevřený román Loď s otroky. Myslel jsem, že to tím skončí. Ale v roce 1999 začala nová Nova a s tou přišla zas chuť něco dělat. Navíc jsem si říkal: To budu jako většina našich spoluobčanů sedět doma a nadávat? Takhle aspoň můžu s tím, co mě štve, něco dělat. Můžu zlo označkovat, ukázat na něj prstem.

Měli jste jako publicisté větší volnost než zpravodajci?

To je úplně jiný způsob práce. Oni něco ráno natočí, sestříhají to na minutu, dvě a večer to odvysílají. Kdežto my kvůli tématu napřed vyrážíme na obhlídku bez kamery, ověřit si, jestli jsou věci tak, jak si myslíme, teprve potom se jede zpátky do Prahy a tam se na poradě hodí témata v plén. Ve chvíli, kdy si je obhájíte, začnete pracovat se štábem. Horší je, když se v té době ozvou ti, kteří vás na to téma upozornili a chtějí z toho vycouvat: Někdo mi vypustil kola od auta, náš pes je nějakej přiotrávenej, my do toho nepůjdeme...

Měl jste trik, jak je přesvědčit?

Nabídl jsem jim všechny možnosti utajení, že je natočíme zezadu s modulovaným hlasem. Ale za určitou mez jít nešlo, musel jsem respektovat, že se bojí. 

Kdy jste měl nahnáno vy?

Kdysi jsme s Jankem Kroupou narazili na partičku lidí, za kterým zůstávali divní mrtví:  autonehody, sebevrazi, kteří se zvládli třikrát propíchnout kudlou... A jejich majetky se záhadným způsobem ztrácely. Doslechli jsme se, že proti nám něco chystají. A protože jsme nechtěli přibýt na seznam, Janek na chvíli zmizel v nemocnici, nechal si odoperovat rameno a já dostal bodyguardy, kteří se mnou všude chodili. Dokonce u nás spali.

Co na to vaše rodina?

Nebáli se, brali to jako vzrůšo.

Vyhrožoval vám někdo?

Kdysi dávno, když ještě existovaly koresponďáky. Stálo tam něco jako: Nech toho, ty svině, nebo ti uříznu hlavu. Jenomže já stejně nevěděl, čeho mám nechat, měl jsem roztočeno několik reportáží.

Máte klidné spaní?

Mám. Před spaním si čtu a ve snech mi pokračujou příběhy, které si čtu. Což nezřídka bývají kriminální story Fredericka Forsytha. Mozek tu knihu píše dál. Horší je, že v tom většinou taky účikuju...

Novu opouštíte s obstojnou výbavou: známou tváří, kontakty, know-how... Je o vás na mediálním poli rvačka?

Od chvíle, kdy jsem oznámil odchod, mi chodí nabídky. A některé mě fakt pobavily. Hodinu poté, co to na Nově zveřejnili, mi volali z jednoho bulvárního deníku, jestli bych tam nechtěl nastoupit jako šéfreportér. A já na to: Nezlobte se, ale já si celej život zakládám na tom, že jsem seriózní novinář. Mně zajímá, jestli má premiér milenku, až ve chvíli, kdy si jí platí ze státních peněz, kdežto vás to zajímá z podstaty. Chvíli jsem nevěděl, jestli mám být uražený, že je to se mnou až takhle špatný.

Už víte, kam půjdete?

To je předčasné říkat, ale chtěl bych pokračovat v televizní žurnalistice. Domlouvám projekt s televizí Z1, ale o je zatím hudba budoucnosti. Zůstanu na volné noze, mám rozepsaný scénář, naštěstí nic nehoří. A řeknu vám, jaká nabídka mě potěšila. Ozvali se mi z rádia Classic, které léta poslouchám v autě, jestli pro ně nechci psát fejetony a sloupky. Na obživu by to netačilo, ale byl by to příjemnej vedlejšák.

Už se vám nechce honit zločince?

To je to, co pořád řeším. Nechce se mi ty témata pořád dávat ostatním, třeba bych mohl externě pro nějakou televizi občas něco natočit.

Svému povolání jste málem obětoval zdraví.

V lednu jsem se složil ve střižně. Infarkt. Nakonec se zjistilo, že je to angina pectoris, dostal jsem na to kapky, nosím je pořád sebou. Mám si to stříknout pod jazyk, kdyby to na mě zas přišlo. Já si je vždycky v hospodě vyndám na stůl, když dávají fotbal. Doktoři mi vždycky kladli na srdce: Hlavně se nestresujte. A já na to: Jak se nemám stresovat, když stres je můj výrobní prostředek? Ale překvapilo mě, kolik lidí se ozvalo, když to se mnou seklo. Například jistý Jaroslav Starka z Příbrami: Tak jsem se doslechl, že je vám blbě, tak ať se daří líp...

Pořad Na vlastní oči dělala dlouhý čas stejná sestava novinářů, nelezli jste si na nervy?

Podívejte, my pracovali hlavně v terénu, každý si šmejdil a čmuchal po svém. Já třeba neviděl Standu Motla půl roku, byl zahrabanej někde v archivu. V těsném kontaktu jsme byli jenom, když jsme točili společně. Když jsme s Jankem Kroupou pracovali na Kájínkovi, trávili jsme spolu dlouhé dny a noci a hádali se jak psi, jestli je vinen nebo nevinen. Ve tři ráno stál Janek ve dveřích střižny, mlátil pěstí do futer a řval: Proč mě doma učili, že starší nesmím bít?

Kauza Kájínek patří k vašim sólokaprům.

Točili jsme ho asi osmnáckrát, to mělo ohromný ohlas.

Jak to vypadá s filmem?

Má se točit, ale já jim to rozmlouval. Vždyť už to lidi znají z reálu, ten případ je unikátní takový, jak se stal.

Proslavila vás taky reportáž o emigraci romských rodin do Kanady a Británie.

To bylo mých nejslavnějších pět minut slávy, jezdili za mnou novináři z celé Evropy. Začalo to srandovně. V ostravských novinách vyšla zprávička, že se romští občané chystají k emigraci. Jel jsem do Ostravy, zjistil, že je to pravda, a tak jsme se se štábem vydali do Kanady. Našli jsme rodiny, které si to tam pochvalovaly. Reportáž končila záběrem na starou Romku, která volala do kamery: Janko, Ferko, Josef, přijeďte do Kanady, boudou z vás Kanaďani, jako jsem já!" A druhý den bylo letiště narvané. V tom největším humbuku mi volali šoféři, kteří jezdili s autobusy do Doveru, že vozí celé romské rodiny. Tak jsem jel s nimi. Udělal jsem rozhovor s imigrační úřednicí a ptal se jí na zápory. A ona začala: „Ano, je to složité. Emigranti nemohou počítat s tím, že hned dostanou nové byty. Zpočátku bydlí zdarma v penzionech bed and breakfast a po celou dobu, než úředníci rozhodnou o jejich žádosti o azyl, nesmí pracovat." V tu ránu byly vyprodané autobusy na půl roku dopředu.

Došly někdy náměty?

Mám ozkoušené, že i když to vypadá, že zrovna „nemáme jedničku", něco do toho přijde. Takhle mi třeba zavolal Rostislav Roztočil. Zrovna uprchl z plzeňské věznice. Já byl doma, práci jsem vypustil z hlavy - a najednou telefon z Rakouska, že chce vyjednávat o svém návratu. Zavolal jsem policejního prezidenta Husáka: Chcete mít čárku, pane prezidente? Právě mám na telefonu Roztočila, chce se dobrovolně vydat. Husák okamžitě zalarmoval vyjednavače, a my s Jankem Kroupou sedli do Rakouska a jeli za Roztočilem. Ale to už se přesunul do Německa, kde se také nakonec vydal. A já to měl u Husáka dlouho dobrý.

Třeba se vám teď ozvou s nabídkou...

Ani bych jí nezvažoval. Ale asi byl bych dobrej policajt, alespoň mě chválil vyjednavač, když mě poslouchal, jak s Roztočilem mluvím. Říkal: Vy byste mohl jít z fleku k nám, vy umíte ty lidi tak oblbnout!

Máte dobrý odhad na lidi?

Když je někdo rozenej gauner a podvodník, tak to nepoznáte. Takoví mají hezký upřímný pohled, jsou společenští, že byste s nimi šli na pivo. Ale většinou vycítím, že něco není v pořádku. Je to spíš intuice.

Tlačila na vás někdy Nova, ať nějakou reportáž nezařazujete?

Stalo se to několikrát, třeba když jsme točili o krizi v České televizi. Nekopírovali jsme stanovisko vedení a natočili obě strany konfliktu včetně jejich hříšků. Reportáž se měla stopnout, oficiálně prý byla moc dlouhá. Tak jsem jí - za hlasitého pokřiku svých kolegů, že jsem kolaborant - vzal a zkrátil na požadovaných 14 minut. No a pak jí pustili, nemohli na to nic říct.

Slýcháte občas takové formální argumenty?

No jasně. A podle mě je nejlepší, jim vyjít vstříc. Zasnažíte se splnit, co vám vytýkají, protože v tom to není. Nesmíte couvnout v myšlence.

Do Novy jste přišel s průpravou z Reflexu, kam vás přivedl Petr Hájek...

Byli jsme nejlepší kamarádi. A když jsme po revoluci s několika kolegy z Květů zakládali Reflex, všechno vypadalo krásně, že budeme mít noviny, které budou patřit nám. Jenomže zaměstnanecké akcie jsme nikdy nedostali, Hájek je za našimi zády tiše prodal.

Bylo to legální?

Bohužel bylo. Lidsky to bylo špatně. O vánocích 1990 byla besídka, všichni jsme měli podepsat papír, že vystupujeme ze zaměstnaneckého svazku s jednou společností a budeme nadále zaměstnanci společnosti, kterou vlastní Hájek a spol. Tím pádem si s námi mohli nakládat, jak chtěli. A my to vesele podepisovali, v roce 1990 nikdo nevěděl, že vůbec existuje něco jako zaměstnanecké akcie, maximálně z amerického filmu.

Potkali jste se od té doby s Hájkem?

Jedou, oba jsme přešli na opačný chodník. Devatenáct let jsem ho neviděl. A nechci.

Naordinujete si teď mediální odpočinek?

Moc to nejde, mozek jede dál. Přesměrovávám to do psaní, mám rozdělané scénáře. Je dodělaná Expozitura, což je kriminální seriál pro Novu, Jitka Němcová má točit podle mojí knížky Jsi mrtvej, tak nebreč a Filip Renč teď dotočil první díl seriálu Vetřelci a lovci. Nova ode mě chce další seriál, mám, co psát.

Před sedmi lety jste říkal: Víte, proč se televizi říká médium? Ani syrové, ani propečené. Čím je pro vás televize dnes?

Televize postupně zaniká, zlatou éru má za sebou. Deska frčí internet. Za chvíli budeme mít všechno v mobilu, pojedeme tramvají a budeme řvát Gól!

JOSEF KLÍMA nar. v březnu 1951. Novinář, spisovatel, 15 let reportér pořadu Na vlastní oči. Začínal v Mladém světě, psal do časopisu Květy, tři roky byl šéfreportérem Reflexu. Napsal 23 knih, převážně s kriminální tematikou, je autorem scénářů k filmům Radikální řez, Nahota na prodej, Requiem pro panenku. Nova uvede seriál Expozitura podle jeho scénáře, režisérka Jitka Němcová bude točit film podle knížky Jsi mrtvej, tak nebreč, Filip Renč podle jeho scénáře právě natáčí seriál Vetřelci a lovci. Je ženatý, má dvě děti. Rád poslouchá bigbeat, hraje na kytaru a klavír.   

Foto: Týden, Robert Zlatohlávek, Lucie Pařízková