Je pondělí dopoledne, venku tma jak v pytli a k tomu leje jako z konve, koukám na to jako mírně iritovaný puk (o hokeji ale dneska budeme pro jistotu důsledně mlčet). Horoskopy mi předpovídají, že dneska půjde všechno šejdrem, na dvoře našeho pracoviště jsem si právě vydobyl čestný titul „kuřák do nepohody".
Na druhou stranu můžu být rád, že jsem to doklepal až do dneška, Mladá fronta Dnes totiž na titulní straně přináší sdělení: „Umřete před víkendem? Přijdou komplikace". Uvozuje tak dost drastický materiál o tom, jak se v Česku nakládá s nebožtíky. Popisuje v něm příběh ovdovělé paní Orlové, která se chtěla před pohřbem podívat na manželovo tělo. „Jenomže ve strašnickém krematoriu v Praze jí to zakázali: ‚To je vyloučeno!‘ A paní Orlová dostala další ránu, když jí vysvětlili, že tělo jejího manžela Vladimíra Nečase je ve značném stadiu rozkladu. ‚Jak je to možné!? Vždyť si ho odvezla pohřební služba ihned poté, co doma zemřel,‘ ptala se v šoku. Dokonce i lékařem nařízená pitva se odehrála vzápětí. Jenomže pak už se Jarmila Orlová dozvídala jen samé otřesné zprávy: ostatky jejího muže se rozkládaly na chodbě soudního lékařství od středy do pondělka, než si pro ně pohřební služba Helfi přijela."
Lidové noviny přinášejí další doklad toho, že být exekutorem v téhle zemi docela vynáší. Píší totiž, že soudy často automaticky stanovují odměnu exekutora na procenta vymáhané částky, bez ohledu na to, kolik práce s exekucí bylo. Ústavní soud přitom rozhodl, že se tímhle způsobem výše exekutorovy odměny počítat nemá. Ministerstvo spravedlnosti a soudy tohle rozhodnutí ale podle LN moc vážně neberou. Exekuční soudce Jaroslav Mádr podle deníku „požadavek, který soudcům ukládá, aby zkoumali, jakou konkrétní činnost exekutor vynaložil, považuje za nešťastný. ‚Soudy by to paralyzovalo,‘ domnívá se Mádr. Zároveň dodává, že ústavní soudci jsou k exekutorům přísní, protože je ‚nemají rádi‘. (...) Ukázkovým příkladem podivné praxe je město Hulín. Zaplatilo dluh dobrovolně, exekutor s jeho vymožením neměl v podstatě žádnou práci. Přesto mu Vladimíra Sedlaříková přiznala víc než čtyřmilionovou odměnu." Po pauze na patnáct minut nenávisti pokračuju.
Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková (ČSSD) naznačila, že na prezidentovo otálení s podpisem lisabonské smlouvy by se také dalo reagovat ústavní žalobou hlavy státu pro velezradu. Gajdůšková svoje slova během víkendu zmírnila, Hospodářské noviny se pokoušejí vytýčit meze, v jejichž rámci se Klaus musí pohybovat. Tomáš Němeček v komentáři píše, že sesazení prezidenta z funkce „vymysleli tvůrci ústavy jako krajní pojistku, právní ekvivalent atomové bomby". Klausovo jednání podle něj nezakládá důvod, aby ta „atomovka" byla použita. Nicméně: „Ústava stojí na předpokladu, že prezident je gentleman. Od toho se čeká, že pokud má pochyby, předloží je Ústavnímu soudu a jeho nálezu se podřídí. Klausův nikoli první problém (připomeňme ignorování rozsudků ve věci justičního čekatele Langera) má stále stejné příčiny: žádá pro sebe tolik práv, jako kdyby byl politik s vlastní agendou, ale ukládá si jen tolik povinností, jako by byl monarcha bez voličů."
Deníky rozebírají blížící se volbu ředitele České televize, většinou docházejí k tomu, že šance Jiřího Janečka nejsou tak veliké, jako se psalo ještě nedávno. Hospodářské noviny: „Janeček se podle informací HN znelíbil špičkám ČSSD, ale především ODS. Pomyslnou poslední kapkou bylo odvysílání reportáže o tom, jak ODS údajně manipuluje s vyšetřováním poslance Petra Wolfa. Reportáž vzápětí posloužila opozici jako záminka pro svržení vlády." Daniel Kaiser zase v poznámce pro LN kritizuje Janečkovu neochotu vystupovat v médiích, obsáhlý pětadvacetiminutový rozhovor dal jenom své podřízené z ostravské redakce ČT, která ho podle Kaisera vedla tak, jak by se v takové mocenské konstelaci dalo čekat. „Nejmarkantnější to bylo ve chvíli, kdy se odfajfkovávala Janečkova minulost komunistického redaktora na okrese. Redaktorka ji zamíchala do balíčku ‚mediálních ataků‘, neptala se, jestli pan Janeček nomenklaturní kádr OV KSČ byl nebo ne, ale jak se vyrovnává s tím, že se o něm v naznačených souvislostech píše. A to jí můžeme prozradit my, kteří k řediteli Janečkovi nejsme v podřízeném vztahu. Pan ředitel mediální ataky odráží buď tak, že mlčí, nebo že vede monology. Ani náhodou by nepřistoupil na skutečný dialog a rozhovor s lidmi, kteří z něj nemusejí mít existenční obavu. (...) Jak asi bude telefonátům Paroubka vzdorovat ředitel, který se bojí i novinářů?" Vztah politiků k ČT považuju za docela zvláštní, touží mít tu televizi nějak pod kontrolou, nevidím ale moc indicií, že by jim ta kontrola mohla přinést výsledek odpovídající nákladům na její získání. Vůbec je to zvláštní, jak ti, kdo si - právem či neprávem - stěžují na to, jak jsou proti nim média zaujatá, vyhrávají volby, stávají se prezidenty. Možná toho ta všemocná média zas až tak moc nezmůžou.
Viliam Buchert dává v poznámce pro MfD průchod údivu a frustraci z popularity Jiřího Babici, Evy a Vaška a Jiřího Paroubka. „Jiří Babica i Eva a Vašek jsou totiž jen pouhým odrazem toho, jak u nás dopadají volby a jak vypadají současné preference politických stran. Česko, i když si to některé strany nepřipouštějí, je i dvacet let po listopadové revoluci zásadně rozdělené v pohledu na to, jak věci veřejné řešit a jak dál měnit společnost. Praha a izolované ostrůvky pozitivní deviace roztroušené po celé republice pořád sní o reformách, změnách a vizích pro budoucnost. Jenže větší část národa zásadnější změny nadále odmítá, nechá se uchlácholit omíláním toho, že sociální jistoty jsou u nás nekonečné i bez toho, že by se někdo snažil více a produktivněji pracovat." No... s tou Prahou bych trochu ubral. A vůbec se domnívám, že to rozdělení na idealistické a produktivní elity a všeobecně lenivý národ je přání otcem myšlenky. Za větší průšvih posledních dvaceti let, než je Eva a Vašek, považuju plytkost a nenáročnost zdejšího intelektuálního života, ve kterém se často taky nikdo moc nepřetrhne, nicméně jeden druhého v té sebevzhlíživé vážnosti podpírá. Jasně že takový soud je trochu moc paušální a nespravedlivý, ale stejně...
Aha! nabízí odpovědi na „věčné otázky, které nás denně nervují", mezi nimi je i dotaz „Proč se nemůžu sám zlechtat?". Na druhou stranu - představte si ten masakr, kdybychom mohli...
