Jistě zcela nahodilé obchodní úspěchy exministra Řebíčka, rozmontovávané montovny, souvislosti znechucení a další časné záležitosti, jimiž si můžeme krátit dlouhou a horkou chvíli těsně předtím, než nás všechny sežere plzák španělský.
Hospodářské noviny se vracejí k pozoruhodné dráze bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka, připomínají, že po jeho nástupu do vládní funkce získala stavební firma Viamont veřejné zakázky v objemu několika miliard. Řebíček to přičítá šikovnosti vedení firmy, sám akcie před volbami a svým vstupem do vlády prý prodal. „Jestli tohle je klíč k jeho nynějšímu bohatství, je ale těžké dohledat. V majetkovém přiznání stojí, že prodal akcie svému společníku z firmy za 260 milionů. Jestli ale jde o cenné papíry Viamontu, Řebíček odmítá potvrdit. Exministra se zeptat na podrobnosti nelze. ‚Nezlobte se, odmítl jsem za uplynulé dva týdny asi deset rozhovorů a nemám na tomto postoji co měnit,‘ napsal v SMS." Jestli to akcie Viamontu byly, naskýtá se ovšem otázka, co na nich bylo v době před Řebíčkovým vládním angažmá a mohutným rozkvětem firmy tak hodnotného, že je prodal tak dobře. Stejný deník referuje na titulní straně o vyšetřování prodeje brandýské nemocnice, uskutečnil se v době, kdy středočeským hejtmanem byl Petr Bendl. Společnost PP Hospitals, která zařízení získala, za něj svým způsobem platit nemusela. „Za nemocnici dal 7,8 milionu a spolu s tím zdědila dluhy ve výši 35 milionů. Jenže transakce se firmě bohatě vyplatila. Kromě nemocnice dal totiž Středočeský kraj pod vedením Petra Bendla i majetek, jehož hodnota je minimálně 43,8 milionu korun. PP Hospitals tak získala nemocnici, která má účetní hodnotu 48 milionů, úplně zadarmo a ještě milion vydělala. Jak k tomu došlo: spolu s nemocnicí dostala PP Hospitals i vilu u nemocnice, polikliniku v Čelákovicích, dům na brandýském náměstí a hlavně skoro 20 tisíc metrů čtverečných lukrativních pozemků, které leží přímo u nemocnice." Lenka Zlámalová nicméně naznačuje, že vyšetřování působí trochu podezřele - i vzhledem k občas nemístné agilnosti de facto sociálně demokratického ministra vnitra Peciny. „David Rath je v obtížné pozici. V kraji, jeho straně nezaslíbeném, musí uhrát výsledek. Jinak se ozvou místopředsedové Bohuslav Sobotka a Roman Onderka, kteří ho před časem chtěli vyškrtnout z kandidátky. Hejtman jim za každou cenu musí dokázat, že to dokáže, jinak ztratí vliv ve straně. Na dobrém výsledku Davida Ratha závisí i osud Jiřího Paroubka. Velké střední Čechy dodávají dost hlasů a hejtman je navíc jeho jediným opravdovým spojencem."
Jistou, byť smířlivou distanci od Davida Ratha naznačuje Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. „Já si ho vážím jako velmi dobrého řečníka. Myslím si, že takových řečníků v Poslanecké sněmovně víc nemáme. Má řadu nápadů, nicméně možná by je mohl předtím, než je uvede do života, víc promyslet." Sobotka byl také dotázán na způsob, jímž používal poslanecké náhrady - například ke koupi bytu. „Je velmi obtížné interpretovat onu hranici, co je, a co není morální. To je problém všech nepsaných pravidel. Podle mne je mnohem lepší, když jsou přesně dána striktní pravidla, na co má a na co nemá ústavní činitel nárok." Hranici mezi morálním a nemorálním jednáním může někdy být skutečně těžké hledat, nakonec i ta hranice mezi chytrostí a blbostí je - nesmrtelnými slovy Davida St. Hubbinse ze skupiny Spinal Tap - někdy tak mlhavá. Představu, že absenci nepsaných pravidel mohou kompenzovat všechny alternativy pokrývající pravidla psaná, mám ale za naivní. Jednak všechny alternativy prostě nepokryjí, i tak ale bude společnost kvůli nim uregulovaná, ta nepřítomnost nepsaných zásad navíc udělá z těch napsaných pravidel nikoliv normu, ale výzvu k hledání díry.
Tím se dostáváme k Lidovým novinám, jsou v nich dva volně související texty. Martin Weiss se v poznámce vrací k té toskánské aféře a jejím souvislostem. Píše o metodách, které se v politickém boji přes tenhle typ afér používají. „Zkusme se na tyto metody - destrukce soukromí, privatizace policejních pravomocí, poškozování pověsti - podívat taky z hlediska konečného příjemce: veřejnosti. Iniciátoři zjevně chtějí protivníkovi v něčem zabránit přes nás. Máme ho zastavit my. Jak? Čím? Co si od nás slibují? Jak asi dokážeme něco, co nedokážou právníci, úřady a policisti. A jakým právem si to vůči nám dovolují lidé, kteří na nás mají jinak ve zvyku kašlat? Najednou se jim hodíme? ‚Zkorumpovaný politik škodí dvakrát,‘ napsal Václav Cílek, ‚poprvé, když provedl nějakou lumpárnu, a podruhé, když jsme se o ní dozvěděli‘. K řadě beztrestných zločinů přidejme další. Organizátoři nás svévolně a beztrestně znechucují." Právě takovému znechucení dává v rubrice Úhel pohledu průchod advokát Václav Vlk. Taky píše o toskánské aféře, začíná u Karla Randáka. „Pan Randák zapomněl, že už není ve státních službách a platí pro něj zákony jak pro jiné. Ostatně co čekat od člověka, který byl celý život zákon, a najednou je obyčejným občanem. A druhým je kauza sama, hnus a běs, nechutné patlání se v soukromí, evidentní politické lži. Plní přední stránky noviny a každému je to jedno. Protože samy informace nemají sílu něco změnit." Vlk píše, že zbraní by v takové situaci měl být humor, dochází k neradostné společenské diagnóze: "Demokracie nedospělá, ale svobodná se i u nás změnila v demokracii omezenou a slabou stejně jako jinde v Evropě. Máme sociální stát, ale nemáme, kdo by pracoval. Máme svobodná média, ale nemáme svobodu a čest, nejsme schopni říct - Randáku, děkuji, tvoje osobní zájmy nejsou zájmy demokracie, i kdybys přines fotku, na níž předseda sněmovny krade sousedovi auto." Už jsem to, myslím, psal a není to nijak originální myšlenka: za největší škodu, kterou různé aféry působí, považuju další oslabování důvěry, která po desetiletích komunismu byla beztak už hodně malá. Nemyslím jenom důvěru v politiku, ale obecně - v instituce i prostě lidi kolem. Nejenom proto, že atmosféra obecné nedůvěry a očekávání nejhoršího ze strany těch lidí motivuje k nedůvěryhodnému jednání. Nedůvěra (oprávněná či neoprávněná) činí člověka izolovaným, dělá z něj osamělé znechucené individuum, připravené stát se součástí davu. Někdy cítím obavu, že nedůvěra a znechucení v Česku se blíží k nějaké hraniční mezi, že vykvetou a přinesou plody, a že ty plody budou nějakým způsobem hrozné.
Naštěstí (svým způsobem) do toho stadia možná dospět nestihneme. Mladá fronta totiž hlásí: „Invaze žravých plázků: bude hůř". „Celé měsíce opečováváte zahrádku, těšíte se na úrodu, jenže ji sklidil někdo jiný - plzák." Konkrétně je to přemnožený plž plzák španělský. „Velký oranžovohnědý plž není v Česku doma. Dostal se k nám ze severní části Pyrenejského poloostrova a západní Francie. Jeho tažení Evropou je úspěšné, nemá totiž moc přirozených nepřátel." S hlavou plnou trudných myšlenek nad stavem společnosti půjdu k domovu, když tu náhle budu osliznut a vcucnut do oranžovohnědého pekla. Vzdálené „caramba" bude to poslední, co uslyším. Taky perspektiva.
