13. 10.: Kdo víc vraždí? Kdo je silnější pes?

Při pondělku jsou v novinách skoro samá „káčka" - Kočka, kolaps financí a Kundera, nemluvě o k. o., jež česká fotbalová reprezentace vybojovala v Polsku.

Mladá fronta Dnes otevírá výsledky průzkumu, podle nějž se „Češi krize nebojí", taková zpráva asi má nějaký význam v době, kdy lidé propadají panice z toho, že jiní lidé propadnou panice, což povede k obligátním nedozírným následkům. Z textu ale zároveň vyplývá, že těch nebojících se je čtyřicet procent (dalších dvanáct si myslí, že se jejich peněz krize nedotkne, ale vyloučit to nemohou).

Deníky se pochopitelně vracejí k vraždě Václava Kočky mladšího Bohumírem Ďuričkem. Do titulků se dostalo vyjádření Jiřího Paroubka, který v televizi řekl, že uvažoval o rezignaci. Dělat zprávu z toho, že někdo říká, že o něčem uvažoval, mi přijde trochu zvláštní - já ostatně taky uvažuju o ledasčem. V Lidových novinách střelbu na Paroubkově oslavě komentuje Josef Mlejnek jr. Píše v té souvislosti o limitech tržní ideologie. „Trh bez přívlastků totiž nemá, jak se někteří mylně domnívají, normotvorný účinek. Respektive má, leč ponechán sám sobě si časem ukuje velmi jednoduché železné pravidlo, jež vulgárně, leč pregnantně formuloval fotbalový boss Ivan Horník: silnější pes m**á. Zdá se, že pod vlivem alkoholu se jím ‚podnikatel‘ Ďuričko řídil trochu zbrkle, ale o to teď ani nejde. Zajímavá je příčina sporu - kasání se, kdo má u sebe větší hotovost. V něm promluvil démon naší doby, mentalita neomaleného veksláctví, jež lze označit za nejvyšší vývojové stadium reálného socialismu. (...) Hlavní sdílenou hodnotou socialistické společnosti byla maxima: ‚Kdo nekrade, okrádá rodinu.‘ Po listopadu se transformovala do jakéhosi kariérního darwinismu, který se halí do frází o profesionalitě, výkonnosti, hráčství a růstu, ale jehož podstatu tvoří výše citované moudro exmanažera Viktorie Žižkov.

Hospodářské noviny víkendový vývoj shrnují případným titulkem „Strany se hádají, kde se víc vraždí". Martin Zvěřina v Lidových novinách glosuje „mediální výstupy" po vraždě Václava Kočky ml. ve sloupku na první straně, nadzvedla ho slova Jiřího Paroubka, podle nichž „lidé, kteří něco znamenají" přitahují kdejaká suspektní individua a „znamenající se pak kontaktům s nimi nemohou vyhnout (Ivan Langer by ten výrok jistě podepsal): „Pan předseda (Paroubek - pozn. aut.) by se patrně dnes byl ochoten stýkat i s mafiánem Mrázkem, protože dotyčný nebyl po roce 1989 ani obžalován, ani odsouzen a měl dost peněz a drzosti vtírat se do přízně politiků. Včerejším výrokem pan Paroubek tyto lidi k sobě de facto přiznal. Ostatním vzkázal z televizní obrazovky, že za své akce, křtiny knih či večírky nijak neručí, tudíž se po jeho odchodu může strhnout přestřelka prakticky kdykoliv."

Pochopitelně se píše o docela otřesném odhalení z minulosti Milana Kundery. Hospodářské noviny podlehly pokušení dát do titulku „Nesnesitelnou lehkost jednoho udání". Petr Fischer v komentáři píše: „Kundera ve svých románech nikdy černobíle nemoralizoval. Zobrazoval životní, existenciální paradoxy, chvíle, kdy i ti nejsebevědomější lidé najednou zjišťují, že nejsou tak úplně vlastními pány. Všichni se teď budou ptát, zda to nebyl otisk spisovatelova života, stopa špatného svědomí z minulosti. I to patří k ‚ironii života‘, o níž Kundera psal a které se v roli autora začal nečekaně bránit, třeba v esejích Ztracené testamenty. Ironie života ho dohnala. Jejímu účinku se podobně jako jeho románoví hrdinové bránit nemůže. Ale může ovlivnit její směr, utlumit její sílu - tím, že jí vlastním slovem vyjde vstříc." Asi tomu zítra věnuju záznam do blogu.

V horoskopu Aha! nacházím výmluvu pro to, že jsem se dneska se Zápisníkem docela opozdil, a dokonce to obrátit ve svou přednost: „...umíte najít téma, o kterém si s vámi každý rád popovídá".  Inu, našel jsem, popovídal, obšťastnil - extáze osob v bezprostředním okolí pro jednou měla přednost před štěstím p. t. čtenářstva. My obdaření čas od času holt řešíme podobná dilemata.