Při pondělku začínáme zlehka, průzkumy, úvahy o konci krize, konci recese, konci všeho. Někteří poslanci prý cosi zvažují, a jestli to zváží, tak se máme nač těšit. Ostatně vždycky se máme nač těšit.
Mladá fronta Dnes otvírákovým titulkem hlásí, že „politikům už nikdo nevěří". Deník k tomu závěru došel na základě průzkumu, podle něhož jenom dvě procenta lidí věří předvolebním programům stran. „Kdyby si Češi měli vybrat, kdo povede zemi, výrazně odmítnou velkou koalici. Přiklánějí se k tradičnímu modelu. Buďto ať vládne ČSSD s malými stranami, nebo ODS s malými stranami." Velkou koalici podle stejného deníku ale čeká Miloš Zeman. Doprovodná fotografie ho zachycuje uprostřed procesu toho očekávání, vyhlíží tu velkou koalici před chalupou a směje se jí v ústrety.
Hospodářské noviny zase očekávají pokles cen elektřiny, pro domácnosti prý o asi sedm procent. Ilustrativní grafika je opatřena titulkem „vzestup a pád cen elektřiny", pro příští příležitost doporučuju „lesk a bída cen elektřiny" - podobně případné, podobně neotřelé. S elektřinou související zprávu mají na titulce i Lidové noviny. Podniky jí odebírají víc, prý by se z toho dalo usuzovat, že recese už opravdu končí. Lenka Zlámalová v HN dává průchod jistému opatrnému optimismu. „Prudký útlum obchodu a zakázek zatím naštěstí nikde nevyvolal masovou nezaměstnanost. Otázkou je, kolik lidí udržela v práci víra podnikatelů, že krize nebude dlouhá a na propouštění je ještě čas. A kolik pracovních míst skutečně zachránily stimulační balíčky a hity jako šrotovné, v nichž politici utopili miliardy dolarů. Jestli náhodou záchranné injekce nenapáchaly víc škody než užitku - a neuhnali jsme si z nich ještě horší krizi státních dluhů nebo vysokou inflaci -, se bohužel s jistotou dozvíme až za pár let. Krize zdaleka nekončí, ale už teď se snad dá říct, že naštěstí nebude tak ničivá, jak před rokem varovali někteří alarmisté.
Podle Práva existuje reálná možnost, že volby budou až v červnu. Říkají to totiž „experti". „Celý problém tkví v problému retroaktivity (...) Soud by mohl uvést, že ustanovení, že sněmovna se může rozpustit třípětinovou většinou, by mělo být závazné až pro další volební období. Pokud by to platilo pro to nynější, šlo by o další účelovou, tedy napadnutelnou změnu.
Deníky dost obsáhle popisují sobotní střet squatterů s policisty. Podle Práva tam „nervy tekly proudem". V poznámce pro LN přičítá squatterům jistou zásluhu Zbyněk Petráček. „Squatteři nejsou propagátory práva na bydlení. Ve svých představách jsou něčím více. Nárokují si právo bydlet tam, kde to sami uznají za vhodné. Tenhle rozdíl, tu zdánlivě jen jemnou nuanci, bychom neměli opomíjet. (...) Pražáci žijí ve městě, kde si běžný občan v činžáku nesmí rozhodnout ani o platových oknech (prý by vybočovala z normálu), kde úředníci určují tvary, míry i materiály veškerých úprav. Jak to, že v té všudypřítomné byrokracii stojí i v historickém centru města domy, na které estetizující předpisy neplatí? Jak to, že hnijí a rozpadají se, jsou přístupné komukoliv, aniž to úřadům vadí? Tuhle informaci nám squatteři dávají a díky jim za ni." Tak trochu se ZP souhlasím. Problém ale nevidím v tom, že se uplatňují nějaké estetické požadavky - přiznávám, že platová okna mi v činžácích z devatenáctého století skutečně nechybějí, jestli se toho dosahuje uplatněním značně neliberálních zásad, mě - upřímně řečeno - zas až tak nebolí. Problém Prahy je podle mě v do očí bijícím nepoměru mezi mírou buzerace jedněch a prostorem pro svévoli jiných. Jinak představa nějakého estetického diktátu v širším centru města mi nepřijde nějak odpudivá. Například to, že v Kodani se nestaví přes pět pater nebo kolik, mi přijde jako docela dobrá věc. A tomu britskému generálovi, který v meziválečné době zakázal, aby se v Jeruzalémě stavělo z něčeho jiného než z bílého kamene, by měli postavit pomník, jestli mu ho už nepostavili (ale docela bych se divil).
Noviny obsáhle reportují o koncertu skupiny Kabát na Vypichu. Z Blesku: „K úhoně zato přišly vosy. ‚Už při zvukové zkoušce, kdy Pepa Vojtek zpíval písničku Krtek, jsem viděl, jak šla vosa při basových tónech k zemi,‘ popsal očitý svědek jediného úmrtí souvisejícího s koncertem." A co dělal krtek, když Pepa Vojtek zpíval píseň Krtek? Jsa pod ní, k zemi jít nemohl. Nevyletěl z krtince jak zneuctěný a přiomráčený špuntík?
