Pro osobu, již rozrušilo po ránu běsnící počasí, může četba novin představovat účinné sedativum. Kdyby už nikdo jiný, tak alespoň Helena Fibingerová to s námi se všemi myslí dobře. Český expediční sbor mezitím shání adekvátní maskáče pro boje v kanadské tundře, plán překvapivé vyprošťovací operace zaměřené na záchranu českých hráčů NHL je prý již připraven. Jinak - titulek je parafrází Gogolovy sentence, kterou kdysi elegantně použil B. Doležal v debatě se S. Grossem. To jenom abyste věděli.
Sloupkaři Hospodářských i Lidových novin přicházejí s podobným přirovnáním. Petr Honzejk i Martin Zvěřina vidí v ministrovi Janu Kohoutovi obdobu dělnického prezidenta Antonína Zápotockého. Jeden v předvečer ohlášení vízové povinnosti hlásil, že víza nebudou, druhý zas popíral vyhlášení měnové reformy. Kohout tvrdí, že Kanada českou stranu zpravila o zavedení víz jen s několikahodinovým předstihem. Jinak věc popisuje kanadský velvyslanec Calcott. „Česká strana to věděla od 29. června, když do Prahy přijel ministr pro přistěhovalectví Jason Kenney. Setkal se s panem Kocábem, ale jejich jednání se týkala spíš menšin. Následujícího dne se setkal s panem Kohoutem, odpoledne pak s ministrem vnitra Pecinou a nakonec i s premiérem. Všechny informoval o tom, že se kanadská vláda rozhodla obnovit víza. Nepřijel sem o tom vyjednávat. Byla to hotová věc." Občanští demokraté postup ministra zahraničí kritizují jako „naivní", sociální demokraté jej spíš chválí. Zdeněk Škromach: „Věřím premiérovi Fischerovi i panu Kohoutovi, a nikoli Kanaďanům."
Petr Uhl v Právu polemizuje s tvrzením Romana Krištofa, kterého ministerstvo vnitra (tvrdí Uhl) vyslalo do Kanady a po návratu tvrdil, že romská imigrace je organizovaná a že se na ní různí lidé v Česku i v Kanadě přiživují. „Policejní pohled na složité problémy je vždy ošidný. Pomlouvat Romy a ty, kteří jim pomáhají, je snadné. Paul St. Clair, podle Krištofa prospektor, do ČR napsal: ‚Čeští Romové nepotřebují žádné pobízení, aby odjeli ze země, kde se bojí chodit po ulicích, plive se po nich, jsou biti a někdy mrzačeni skinheady. Odcházejí, protože se ti, kdo na ně útočí, nemusí bát trestu ani zásahu policie. Když skiny a neonacisty podporuje i obyvatelstvo, nemají se Romové prostě kam obrátit.‘ Desetiletá zkušenost s obtížným řešením romských záležitostí mi říká, že pravdu má St. Clair a ne Krištof."
Mladá fronta Dnes se zmiňovaným Romanem Krištofem přináší rozhovor. Znovuzavedení víz v něm označuje za „těžký alibismus". „V podstatě se tím dopouštějí diskriminace na základě dost povrchních znaků, protože když se budete jmenovat například Horváth, víza vám prostě nedají. Oni to nikdy nepřiznají, ale bude to tak." Naděje v lepší život pro české Romy v Kanadě je však podle Krištofa oprávněná. „Romové, kteří mají životní strategii v tom, že budou pracovat načerno a brát dávky, mají mnohem větší šanci se dobře uživit. Ti Romové, které práce baví, mají zase výhodu v tom, že Kanada je multikulturní společnost a nikdo se na jejich snědé tváře nebude dívat divně. Nesetkávají se s tím každodenním ústrkem, který člověk s tmavou pletí u nás prostě má."
Martin Weiss v komentáři pro Lidové noviny píše o přistěhovalecké politice jako o oblasti, kde vyniká pokrytectví současné západní politiky rozkročené mezi potřebou cítit se ctnostně a ušlechtile a politickou realitou. „Kanadská rada pro imigraci a uprchlíky hrdě zvěstuje návštěvníkům svých stránek, že kanadský lid jako takový si svou azylovou politikou vysloužil Nansenovu medaili, kterou uděluje vysoký komisař OSN pro uprchlíky. Kanadský lid si asi bude muset rozmyslet, co je mu dražší: buď přistěhovalecká politika, s jakou je schopen fakticky žít, anebo Nansenova medaile." Podobně i Petr Kamberský v HN popisuje kanadskou reakci na romskou imigraci jako pokryteckou. Asi mají oba pravdu, zároveň ale dochází k paradoxní situaci, kdy kanadské pokrytectví slouží jako racionalizace pokrytectví českého (pro přesnost - texty MW a PK za pokrytecké nepovažuji). Umožňuje zaujmout v místě oblíbenou pozici oběti doplácející na nectnosti druhých.
Jiří Leschtina v Hospodářských novinách komentuje reakci Jiřího Paroubka na kritiku jeho jednání v Moskvě, Leschtina připouští, že tak kritika mohla být přehnaná. "Tón a výrazivo, jakým předseda české sociální demokracie reaguje i na přiměřené výtky (například naší ambasády), ale ukazují, že šéf ČSSD se propadl do nástrah velikášství natolik, že ztrácí smysl pro přiměřenost. (...) Paroubek se chlubí, že kdyby bylo velvyslanectví vstřícnější ‚mohli by vidět ruského premiéra‘. Stejně jako prý mohl ‚vzít na jednání s britským premiérem‘ našeho velvyslance v Anglii, kdyby s ním spolupracoval při návštěvě sjezdu Labouristické strany. Paroubek je evidentně svým výskytem v blízkosti politiků fascinován. (...) Paroubek označuje kampaň proti němu za pseudoaféru. Proč ji ale v okamžiku, kdy pomalu usínala, rozdmýchal prohlášením, usvědčujícím ho z toho, že jeho agresivní a sebestředný projev po volbách v červnu 2006 nebyl náhodným úletem?" No asi proto, že určité situace nezvládá zrovna dobře. Podařilo se mu oslovit docela dost lidí nejenom populismem, ale taky image „starého praktika", který dovede zařídit, aby věci fungovaly. Byl v tom tak přesvědčivý, že mezi některými lidmi vzbudil možná až přehnané obavy. Tím, jak poslední dobou stále častěji vypouští svého vnitřního Brouka Pytlíka, tenhle obraz schopného technokrata rozbíjí.
Horoskop Blesku mi zamotal hlavu: „Bezcílné bloumání po městě vám přinese bonus v podobě seznámení se zajímavou osobou. Zjistíte, že máte stejné koníčky a podobný vkus." To zní pěkně, jenomže když teď vyrazím bloumat v naději v to setkání, nebude to už bloumání bezcílné. Vyslovení proroctví znemožňuje naplnění téhož. Taky jste mohly sklapnout, hvězdy. Třeba jsem se mohl konečně dozvědět, co to vlastně mám za koníčky.
