Dámy a pánové, právě jsem se po týdnu vrátil z Marsu a shledávám, že během mé nepřítomnosti se nic zas až tak zvláštního nestalo. Nějaká jednání o nějaké krizi, sociální demokraté sjezdovali, Šárce Záhrobské se povedl slalom.
Vládní rada NERV dokončila plán české odpovědi na světovou krizi, Hospodářské noviny za „vítěze" označují automobilky, stavební firmy, dopravní firmy a zaměstnance s nižšími příjmy. K tomu Tomáš Němeček v poznámce: „Tvůrci Národního protikrizového plánu jsou ke svým možnostem skeptičtí a mají pravdu. Snaží se odlehčit loď, utěsnit díry a chystat ji na velký náraz. Jenže ten může být ještě větší, než čekáme, navíc může přijít z úplně jiné strany. (...) Zatím jsme vyhlíželi recesi ze Západu, zkoumali angažmá českých bank v Americe. Teď se ale pozornost otáčí na Východ (v souvislosti s rizikem bankrotu některých nových členských zemí a ztrátami, jež tam trpí západoevropské banky - pozn. aut.). Ne že by už Češi ve své historii nezvládli horší věci. Ale letošní a příští rok mohou být nejtěžší zkouškou našich hodnot - třeba otevřenosti a liberalismu - za dlouhá léta." To asi budou. Tomáš Němeček má jistě pravdu v tom, že Čechy v minulosti potkaly horší věci než přicházející krize. Netroufl bych si ale jako on tvrdit, že je „Češi zvládli". Právě míra toho „zvládnutí" ve mně ve vztahu k té přicházející zkoušce posiluje pondělně pohřební náladu.
Ne zrovna optimisticky vyznívá i komentář šéfredaktora Lidových novin Veselina Vačkova, který také zmiňuje hrozivé množství „toxických úvěrů" v postkomunistické Evropě. „Po letech půjčovacích orgií někdo zkrátka bude muset zaplatit účet. A jak poznamenal minulý týden šéf rakouské obchodní komory Christoph Leitl, udělá to buď Brusel nebo Moskva. P. S. Minule jsem slíbil, že budu psát o tom, jestli krize může vést k revizi pohledu na uplynulá dvě desetiletí. Může, ale rozhodl jsem se toto téma zatím nechat stranou, protože je na ně ještě brzy. Navíc je lepší nemalovat čerta na zeď."
Sociální demokraté mají za sebou půlku letošního sjezdu. Deníky si všímají projevu, se kterým na něm vystoupil Wesley Clark, a také jisté míry sebereflexe, již ve svém vystoupení projevil Jiří Paroubek. Cituju podle Práva. „Jsem takový, jaký jsem, a vím, že to se mnou někdy není lehké. Jsou jistě chvíle, kdy mě mí nejbližší, ale i vzdálenější spolupracovníci nerozumějí. (...) Vím, že se v jednotlivostech mohu mýlit a mýlím se. Vím, že jsem někdy netrpělivý a možná příliš náročný." Z principu vítám jakoukoli snahu kohokoli o reflexi čehokoli, zejména pak sebe. Z formulací panem předsedou užitých nicméně vyplývá, že pan Paroubek má v tomto ohledu jisté limity. „Jsem takový, jaký jsem" - tvrzení nepochybně pravdivé, trochu moc se ale blíží sebedefinici Boží („jsem, který jsem"). Věta o blízkých a vzdálených, kteří někdy nerozumějí, nenaznačuje, zda je to jejich vina nebo vina JP. Pan předseda také připouští někdy až příliš velkou náročnost - to je mezi politiky všech stran floskule velmi oblíbená. Příliš náročný a příliš upřímný jsou mezi nimi téměř univerzální odpovědi na otázku po jejich špatných vlastnostech, sentenci „Někdy lžu a občas se chovám jako idiot" ze sebe, pokud vím, v té situaci nedostal zatím nikdo. Z páně Paroubkova projevu mě zaujala ještě sentence „naše říjnové vítězství bylo grandiózní, zářivé a zůstane navždy obdivované jako nejvelkolepější ze všech našich vítězství". Kdoví, jestli se tady pod nánosem vzletných adjektiv neskrývá kousek té pokory, jestli předsedovi rozumím dobře, tak říká, že něco takového jako loni na podzim se už jeho straně nikdy nepovede.
Lucie Tvarůžková v HN píše o značně šokovaných reakcích kolegů v Bruselu na normy českého politického chování, jimž jsou místní žurnalisté za ty roky už uvyklí. „Naše nezvyklá tuzemská otrlost mi došla několikrát, když jsem ze sebe i přes veškerou snahu nedokázala v Bruselu dostat přiměřeně šokovanou reakci na chování českých politiků. Že se bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček před začátkem jednání ministerské rady dožadoval koňaku? Kéž by to byl jediný jeho hřích. Česká státní kasa by byla v daleko lepší kondici."
Mladá fronta Dnes má na titulní straně trochu komplikovanější historku z šedé (vlastně docela barevné) zóny mezi lokální politikou a organizovaným zločinem. Jde o toho pana Mrštinu z Náchoda, který pobíral státní dotace na svůj nevěstinec nebo tak nějak. Mezi východočeskými sociálními demokraty podle deníku koluje už několik let kazeta, na níž nějaký „člen galerky" (má galerka členské průkazy? - pozn. aut.) Miroslav J. popisuje, co všechno pro pana Mrštinu dělal. O sobě s falešnou skromností tvrdí: „Měřím dva metry a v té době jsem vážil 250 kilo. Tak jsem vzbuzoval trošku respekt." Odcházím do přilehlé jídelny trochu popracovat na vlastním respektu.
