Hlásím, že se po dobu mé služby nic mimořádného nestalo. Jen předvídatelný velký rozpor mezi postoji vlády a prezidenta ke konfliktu v Gruzii. Z rutiny nijak zvlášť nevybočuje ani očekávání kolapsu automobilové dopravy v Praze kvůli uzavření mostu na Jižní spojce.
Václav Klaus ve svém včera publikovaném textu v MfD vystupňoval kritiku Gruzie. Deníky v té souvislosti zaznamenávají, že prezidentův postoj pochvalně kvitovalo ruské televizní zpravodajství, připomínají, že Vladimir Putin Klausovi udělil Puškinovu medaili a že překlad knihy Modrá, nikoli zelená planeta do ruštiny financovala známá firma Lukoil. Hospodářské noviny: „Podle politologa Michaela Romanceva z Metropolitní univerzity v Praze se český prezident snaží udržet přízeň obrovského a mocného Ruska. ‚Klaus moc touží přerůst význam středoevropského politika. Když se mu nepodařilo otevřít dveře do USA, kde je měl dokořán Václav Havel, tak se snaží alespoň vejít dveřmi Ruska,‘ komentoval Klausovu reakci politolog.
Petr Fischer ve sloupku pro stejný deník má prezidentovo stanovisko za nerozumné. „Odkud hlava státu čte dějiny, aby soudila? Oko rozumu vidí dvě strany: bláznivou gruzínskou a pak šílící ruskou. Tu druhou prezident nevidí. Nešlo to. Nosí památeční moskevské brýle."
Martin Komárek v MfD prezidenta umírněně kritizuje, rozlišuje mezi podle něj rozumným skeptikem Klausem a jakýmsi "SuperKlausem", který chce především zaujmout a často de facto popírá Klausova slova. „Václav Klaus vždycky obhajoval srbský nárok na Kosovo. Nikdy ani půlslovem neodsoudil vyhnání Němců z Česka, naopak, považuje je za nutné. Jistě, mučení, ponižování, vraždění dětí a žen, které je provázelo, není jeho srdci milé, ale nutnost je nutnost. Nyní Gruzínci podnikli vojenskou operaci (pravděpodobně vyprovokovanou) na znovuzískání svého území. A hle! Zatímco Srbové mají právo na to, aby zkrotili separatisty silou, Gruzínci nikoliv. Když se trhá jeden stát, je to hnusné. Když se jiný ohradí proti tomu, že je trhán, je ‚jeho odpovědnost za vyvolání konfliktu fatální‘. Zlý ironik by řekl, že v očích SuperKlause je ohavné, když státy čtvrtí imperialistický Západ, a chvályhodné, když to dělá bratrské Rusko." Nemůžu říct, že by mě zvlášť bolelo, že na mě v téhle souvislosti vyšla role příslušníka tábora zlých ironiků.
Jistou míru pochopení nachází prezident u komentátora Práva Alexandra Mitrofanova. Klaus podle něj „jen pojmenoval to, co by mohl vidět snad každý. (...) Prezident se zachoval jako člověk, jemuž nezáleží na pochodování v šiku, ale na čistém svědomí."
V souvislosti s ruským útokem na Gruzii zaznělo hodně historických analogií, Zbyněk Petráček v rubrice Úhel pohledu Lidových novin přidává další. Připomíná, jak československá armáda po vyhlášení samostatnosti silou pacifikovala oblasti s většinovým německým obyvatelstvem. Němečtí poslanci na podzim 1918 vyhlásili čtyři německé provincie, které nová vláda ve Vídni prohlásila za své. „Československá vláda se zachová jako teď vláda v Tbilisi a vyšle vojsko. Střílí se či střelbou hrozí v Brně, Mostě, Chebu, Šternberku, na jihočeskou Kaplici pálí dělostřelectvo a výsledek se dostaví. (...) Největší demonstrace se konají 4. března 1919. Kadaň, Karlovy Vary, Hostinné, Cheb, Stříbro, Ústí nad Labem... České úřady sahají ke střelbě, v Kadani i ke kulometům - a výsledná bilance činí 54 mrtvých. No řekněte, není to snad vojenské dobrodružství s umírajícími civilisty?"
Ludvík Vaculík se v Posledním slově pro stejný deník dělí o zážitek z knihy Alexandra Jakovleva Rusko plné křížů, která dokumentuje zločiny bolševické diktatury. Vaculík uzavírá anekdotickým příběhem, který po návštěvě Ruska zaznamenal Karel Havlíček Borovský. „Zúčastnil se plesu. U jedněch dveří měl službu voják, zasmušile hledící na ten tanec. Přistoupil k němu oficír a dal mu facku se slovy: ‚Gljadi vesěleje!‘ (‚Hleď veseleji!')." Ne, že by možnost, že Evropa bude v následujících měsících profackována k úsměvu, nebyla čím dál reálnější a Borovského historka v té souvislosti trochu nepřestávala být anekdotickou.
Deníky píší o rozporu v dosud neotřesitelně soudržném tandemu Paroubek - Rath. Důvodem byl rozdílný postoj k otázce skutečně zásadní: Jak je to s inteligencí Michaela Kocába? Paroubek do stranického časopisu Trend jednoho Kocába označil za jednotku hlouposti a napsal mj., že (cituju podle Práva) „jeho demagogie a sprostota zaměřená vůči ČSSD překonává i obvyklé hlouposti činitelů ODS". Rath se naopak domnívá, že v případě neúspěchu sociálnědemokratické kandidátky v prvním kole senátních voleb v Praze 1, kde Kocáb kandiduje, by jej sociální demokraté mohli podpořit..
LN v titulcích ve sportovní rubrice zaznamenávají zvýšenou dějepiseckou aktivitu mezi sportovci. Píší, že „Isinbajevová znovu přepisovala dějiny", a nedosti na tom, český dálkař Roman Novotný „měnil historii a nevěděl o tom". Nic ve zlém, nevědomé měnění historie - to je pro mě ta nejvšednější rutina.
Po delší době jsem dostal do ruky Aha!. Chybělo mi strašně. Podobně jako MfD dělá promo nové soutěži na Primě, v níž budou lidé dostávat dost intimní otázky a vyhrají peníze, když odpovědí pravdu. Aha! přináší příklady těch otázek. „Bránil byste dceři, kdyby chodila s hluchoněmým?" „Plivete při vaření do jídla?" Bohužel nenásleduje logicky se nabízející dotaz „Plivete hluchoněmým do jídla?", ale fádní „Styděla jste se někdy za svého přítele?". Snad příště.
