Nepamatujete si někdo, co se píše v dnešních novinách? Šel jsem se proskočit na dvůr a nějak se mi všechno během té chvíle vypařilo z hlavy. Chyba je ale spíš na mojí straně. Po zběžném osvěžení. Diplomatická roztržka s Ruskem, aerolinie, atletika, aeroatletika. Facebook se prohýbá pod vahou českých politiků.
Právo otvírá vyjádřením Karla Schwarzenberga k vyhoštění ruských diplomatů. „Podle něj byly přešlapy obou diplomatů tak flagrantní, že se vyhoštění nedalo vyhnout. ‚Bylo to ale natolik závažné, že jsme dospěli k názoru, že to vyhoštění je nutné. Ale říkali jsme si, že s tím počkáme do ukončení českého předsednictví Evropské unii. (...) Jestli to bylo kvůli radaru, nebo něčemu jinému, mě nezajímá. Jejich činnost samotná byla neospravedlnitelná.‘"
Daniel Kaiser v komentáři pro Lidové noviny hájí český postup před případnými kritiky a polemizuje s lidmi, kteří podle něj berou na ruské zájmy a vůbec ruskou psýchu trochu moc velké ohledy. Říká jim „vciťovači". „Pak nám ovšem vciťovači do ruské psychiky u nás vlastně říkají, že potřeba neurazit jednoho obřího netykavku daleko na východě má přednost před právem dělat si bezpečnostní politiku po svém - a že je třeba ctít novodobé dohody o nás bez nás, ač se k nim hlásí jen jedna z původních stran dohody. Ministr zahraničí Jan Kohout na Lavrovovy řeči (o „další české provokaci" - pozn. aut.) zareagoval přesně tak, jak měl: odmítl vůbec připustit, že by o nějakých předchozích českých provokacích mohla být řeč. Strana, která Kohouta do vlády vyslala, má bohužel jiné představy. Předseda ČSSD Jiří Paroubek nedávno v Moskvě ujišťoval, že vztahy porouchané Topolánkovou vládou jeho příští kabinet spraví." Kvůli přehnané vstřícnosti k Rusku (a dalším věcem) Paroubka kritizoval Václav Havel v rozhovoru pro dnešní magazín Mladé fronty Dnes. Předseda ČSSD podle LN reagoval: „Nemyslím, že on je zrovna expert na zahraniční politiku Ruska nebo kterékoli východoevropské země."
Na Havlova slova o současné české sociální demokracii v Právu komentářem reaguje Alexandr Mitrofanov. „Sociální demokracie - a kterákoli jiná strana - potřebuje kritiku jako prase drbání. Kritika, která zaznívá, může být i plytká. Záleží na míře inteligence. Od politika, kterého svého času znal celý svět a mnozí mu dokonce naslouchali v naději, že řekne něco zajímavého, se ale čeká jiný přístup. Jeho nechuť k současné ČSSD působí jako hospodské povídání, kde v záplavě slov se ztrácejí i oprávněné výtky." Nepatřím k lidem, pro něž musí být slova Václava Havla vždy pravdivá, protože je vyřkl Václav Havel. Nicméně si troufnu se bývalého prezidenta v tomhle případě zastat. Jednak Mitrofanov některá Havlova vyjádření v mnou necitovaných částech komentáře zkresluje (Havel nevyčítal Paroubkovi, že se sešel s Putinem, ale že schůzku nekoordinoval s českou diplomacií). Jasně, poznámku o malých košilích si bývalý prezident mohl odpustit, ale co by komentátor od rozhovoru pro magazín, týkajícího se navíc z větší části osobních věcí, čekal? Esejistickou hloubku a nuancovanost? Skutečně? Čte pan Mitrofanov někdy zdejší deníky? Čte například Právo? Jinak samotný ten rozhovor je - oblíbeným výrazem současného prezidenta řečeno - standardní. Docela mě pobavila Havlova odpověď na otázku, čím je jeho manželka schopná ho vytočit. „Co kdybychom změnili téma? Hledám například už delší dobu příležitost říct, že šrotovné považuji za blbost."
V Hospodářských novinách komentuje Jiří Leschtina prazvláštní rozhodnutí ministryně spravedlnosti Kovářové, která podala stížnost pro porušení zákona v případě Jiřího Čunka. „Stížnost na porušení zákona už podala řada minsitrů. Jediná Daniela Kovářová ale odmítá říct, na co si vlastně stěžuje. Prý nechce ovlivnit rozhodování soudu. Jak ale může prosté oznámení podstaty stížnosti ovlivnit soudce, kteří ji nakonec musí veřejně posoudit a svůj výrok zdůvodnit." Jako o krajně podezřelé o té stížnosti včera psal už Petr Uhl v Právu. Jeho a Leschtinovy pocity do značné míry sdílím. Podle logiky paní ministryně by možná o její stížnosti soud rozhodl nejvíce nezávisle tehdy, kdyby ji nečetl.
Petr Kolář v Lidových novinách popisuje svou korespondenci s úřadem předsedy sněmovny Miloslava Vlčka, jehož v nějakém svém dřívějším textu označil za „nejznámějšího českého traktoristu". Vlčkův poradce Ivan Přikryl Kolářovi napsal: „...asi nechápe (Kolář - pozn. aut.), že někteří vzdělaní lidé, kteří po roce 1989 zastávali či zastávají významné funkce, měli podle něj ‚prosté‘ zaměstnání. Známe bývalého ministra vnitra, který pásl krávy na Slovensku a dnes je vystudovaným právníkem. Známe topiče v kotelně, který je dnes místopředsedou Senátu. No a známe také předsedu Poslanecké sněmovny, který v jisté fázi života řídil traktor a je vystudovaným inženýrem." K tomu Kolář: „Zarážející je hlavně drzost, s jakou Přikryl srovnává kariérního člena KSČ Vlčka s disidenty typu Jana Rumla či Petra Pitharta. To si hodlá pan Přikryl dělat z lidí ve své nabubřelosti srandu?" Taky mi to tak připadá. K té traktoristické poznámce ale musím říct, že mi úplně nesedí. Ne snad z ohledů k panu Vlčkovi, ale k těm ostatním traktoristům. PK jí asi chtěl připomenut celkem známou skutečnost, že pan předseda není, řekněme, ta nejpálivější paprička v guláši. Usuzovat inteligenci z části profesního životopisu mi ale přijde nejenom nezdvořilé, ale taky zavádějící a pomýlené.
Titulní stránku přílohy Café věnuje Právo analytickému materiálu nadepsanému slovy „Zadeček je symbolem atraktivity ženy". Text Dany Sokolové konstatuje, že „zadek a ňadra patří mezi tzv. přednosti ženské krásy a sexuality. Přestože ve společnosti panuje věčný spor o tom, co je pro z těchto dvou částí přitažlivější, odborníci mají něco." Jasně, věc, o níž se lidé bavili už před víc než dvěma roky, je věčný spor a každá volba typu x versus opak x je hamletovská. To je potřeba neustále připomínat. Článek ale přináší důležitou a možná i překvapivou informaci pro komunitu českých pankáčů. „Pokud muže vzrušuje pouze zadek ženy, říká se mu pogofil."
Horoskop Aha! mi vyráží dech: „Čeká vás urputné sportovní zápolení, které ovšem vyhrajete. Odměnou vám nebudou peníze, ale neskonalý obdiv osoby, jež se vám líbí." Že by se mi podařilo vyšokovat rodinu křepkostí, s níž zdolám schody do prvního patra, kde bydlíme? Bylo by už načase.
